Zdeněk Kratochvíl: Renesanční astrologie
Zdeněk Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou (Od Homéra po Descarta)
kapitola 17.4 Renesanční astrologie
Astrologie byla v nejstarší době chápána jako výklad „písma nebe“, hlavně pozic planet ve znameních zodiaku. Pojem „písma nebe“, ze kterého lze přečíst význam pozemských dějů, potkáváme v řadě starých kultur. V Řecku se astrologie objevuje začátkem helénistické doby, a to jako racionalizující recepce babylónských nauk. K tomu přistupuje pojetí člověka jako mikrokosmu a sounáležitost jednotlivých částí lidského těla s kosmickými silami. „Hermetický“ princip „co je nahoře, je i dole“ byl prý i jakýmsi metodickým klíčem astrologie. Platonici někdy astrologii považují za svého druhu teologii, z aristotelské tradice zase přistoupí pojetí kauzálního výkladu „působení planet“. Základním pramenem středověké a renesanční astrologie je Ptolemaiův spis Tetrabiblios (Čtyři knihy astrologických předpovědí), se kterým se latiníci seznámili prostřednictvím Arabů.
Renesanční zvnějšnění hermetických nauk se týká i astrologie. Jako se pro alchymisty stalo kamenem úrazu zlato, tak jím pro astrologii bylo předpovídání budoucnosti. Už antická astrologie tím překročila rámec čisté souvztažnosti nebeských a pozemských dějů. Arabové tuto tendenci posílili svým fatalismem a kultem nutnosti natolik, že v renesanci byla astrologie považována především za metodu předpovídání budoucnosti. Proti tomu se osamoceně postavil až Johannes Kepler, jehož způsob myšlení byl astrologii a jejímu kontextu občas blízký. Ostatní kritici astrologických předpovědí negují celý filosofický kontext astrologie. Často se soustředí na otázku kauzálního vztahu mezi vesmírem a lidským děním, což je vlastně pseudoproblém, založený ovšem astrologickou tradicí od Ptolemaia po novou dobu. Mnoho nejasností způsobilo navázání astrologie na aristotelskou fyziku. V takovém pojetí jde skutečně o příčinný vztah zprostředkovaný jednotlivými planetárními sférami, až se prostřednictvím lunární sféry účinek (pohyb, změna) dostaví na Zemi. Takový příčinný výklad však nelze ztotožnit se „čtením nebe“ a už vůbec ne s příčinností ve smyslu novověké fyziky. Filosofické pozadí hermetických nauk se neopírá o příčinný výklad, ale o vnitřní sounáležitost celku světa a o smysluplnou sounáležitost všech jevů v různých oblastech světa. Až do baroka byla astrologie běžnou součástí univerzitniho vyučování a místy přetrvávala i déle.
zvěřejněno in extenso s laskavým svolením Zdeňka Kratochvíla
