Posts Tagged ‘strukturalismus’
Pavel Barša: Smích proti ironii
Závěr. Od civilizace viny k civilizaci vděčnosti
Smích proti ironii
Proces rozvoje nepatriarchální civilizace předpokládá volní konverzi. Řečeno slovníkem Melanie Klein je třeba přejít od paranoicko-schizoidní k depresivní pozici a z ní pak dospět k integraci rozštěpů dobra a zla do „úplných objektů“ (dobrých i zlých, a tedy nedokonalých a konečných). Řečeno slovníkem Donalda Winnicotta je třeba kultivovat oblast „přechodových objektů“ zaplňujících propast mezi jástvím a druhým, snem a realitou, a umožňujících tak člověku se smiřovat se světem dialogickou hrou, nikoliv si ho klást proti sobě v monologickém poznání, práci a boji. Tato volní konverze má svou intelektuální a energetickou stránku. Intelektuálním zdrojem pro překonávání paranoicko-schizoidní pozice je poststrukturalistická kritika identity a hierarchických dichotomií. Energetickým zdrojem pro překonávání depresivní pozice a kultivaci přechodové zkušenostní zóny pak je přitakávající, plodící a dávající touha sama. Zatímco k depresivní pozici patří sžíravá sebeironie, výrazem přitakávající touhy je smích. Dekonstrukce dichotomických životních forem a diskursů není možná bez přepólování energie ze záporného na kladný modus – otevření se hře diference není možné bez radosti. Ironický odstup může ulevit depresi, ale nepřekonává ji, neboť se nedostává za metafyzickou a náboženskou touhu po transcendentním absolutnu. Smutek z jeho absence může být překonán pouze bezprostřední radostí ze hry relativity, do níž jsme ponořeni. Manifestací této radosti není „mužská“ ironie, nýbrž „ženský“ smích. Read the rest of this entry »
Pavel Barša: Vděčnost proti vině
Závěr. Od civilizace viny k civilizaci vděčnosti
Vděčnost proti vině
Otázka po povaze touhy a civilizace musí být tedy přesunuta z pole narýsovaného oidipovským komplexem na pole předoidipovského vztahu k matce. Základní dilema pak již nebude spočívat ve volbě mezi vinou a nevinností špatným svědomím a nezodpovědností, povinnostmi a právy -, ale ve volbě mezi vděkem za mateřskou plodnost a její závistí. V předoidipovském dilematu jde o to, zda přijmeme matku a identifikujeme se s ní, nebo zda popřeme závislost na ní tak, že se jí budeme chtít zmocnit jako objektu, a tím nastolíme dilema oidipovské. Vděčným přitakáním bytosti a bytí, na nichž jsme závislí – matce a přírodě -, se s nimi identifikujeme a získáváme schopnost tvořivě participovat na jejich mocech. Naopak popření závislosti a závist vedou k umělé imitaci přirozeného (s)tvoření – ke konstrukci alternativního světa, který bychom mohli jako jeho tvůrci cele kontrolovat. Místo přirozené plodnosti ženy-přírody nastupuje technická produktivita muže-člověka, místo tvorby povstávající organicky z přírodního procesu, který nemáme ve své moci, nastupuje tvorba založená na ideji všemoci: v ní se část – muž, člověk – pokouší stát pánem a reprezentantem celku. Read the rest of this entry »
Pavel Barša: Zrození patriarchátu z ducha závisti
Závěr. Od civilizace viny k civilizaci vděčnosti
Zrození patriarchátu z ducha závisti
Znamenalo by zrušení patriarchátu zrušení civilizace? Tato otázka stojí nutně v centru současného feministického myšlení. které se již dostalo za spor humanismu s diferencialismem. Odpověď na ni závisí na tom, zda patriarchát pojmeme jako jedinou možnou formu kultury (v jejím odlišení od přírody),anebo zda připustíme možnost kultury nepatriarchální. Ta by se musela opírat o jiný typ touhy, než je touha falická, v níž subjekt usiluje o získání něčeho,co nemá. Nepatriarchální touha povstává naopak z pudu subjektu vyjádřit to, čeho má nadbytek – svou moc existovat. Read the rest of this entry »
Roman Jakobson: Čas v systému znaků
Krystyna Pomorska: Všechno, co jste řekl o roli času a prostoru ve vztahu k fonologii a gramatice, navozuje ještě širší problematiku vztahu mezi časem a jazykovými znaky, a nadto ještě téma času a jeho vztahu ke znakům vůbec.
Roman Jakobson: Nejpodstatněji a i nejinspirativněji snad položil otázku vztahu jazyka a času vynikající americký myslitel Charles Sanders Peirce (1839-1914). Ve svém systému tří znakových typů Peirce na jedné straně charakterizoval index a ikonu, které jsou oba postaveny na faktickém spojení mezi označujícím a označovaným. Index poukazuje od označujícího k označovanému na základe faktické blízkosti (věcné souvislosti, soumeznosti) obou, zatímco ikona poukazuje od označujícího k označovanému na základě faktické podobnosti mezi oběma. Na druhé straně třetí typ znaku, symbol na rozdíl od prvních dvou typů je postaven nikoliv na faktickém, nýbrž na zavedeném, dohodnutém, konvenčním spojeni mezi označujícím a označovaným. V protikladu jak k indexu, tak k ikoně, symbol podle Peircova učení není vůbec předmět, ale pouze rámcový zákon (frame-law), který umožňuje nejrůznější faktické kontextuální použití, tak zvané repliky (occurrences). V souladu s Peircovým systémem pojmů a termínů jsou jazykové znaky v podstatě symboly, které v sobě obsahují zároveň i prvky indexu a ikony. Read the rest of this entry »
DESATERO STRUKTURALISMU – Zdeněk Justoň
1/ Celek je složen z identifikovatelných částí
2/ Každá část je považována za dále nedělitelnou
3/ Všechny části celku jsou navzájem propojeny
4/ Každé propojení (vztah) dvou částí je elementárním prvkem
5/ Systém elementárních prvků tvoří strukturu
6/ Změna jednoho prvku má za následek změnu ostatních prvků
7/ Každá struktura má svoji specifickou vnitřní kompozici
8/ Každý jev lze vysvětlit jeho strukturou
9/ Struktury obdobných jevů lze srovnávat a pracovat s nimi pomocí logických operací
10/ Povaha struktury je nevědomá
