Roman Jakobson: Čas v systému znaků
Krystyna Pomorska: Všechno, co jste řekl o roli času a prostoru ve vztahu k fonologii a gramatice, navozuje ještě širší problematiku vztahu mezi časem a jazykovými znaky, a nadto ještě téma času a jeho vztahu ke znakům vůbec.
Roman Jakobson: Nejpodstatněji a i nejinspirativněji snad položil otázku vztahu jazyka a času vynikající americký myslitel Charles Sanders Peirce (1839-1914). Ve svém systému tří znakových typů Peirce na jedné straně charakterizoval index a ikonu, které jsou oba postaveny na faktickém spojení mezi označujícím a označovaným. Index poukazuje od označujícího k označovanému na základe faktické blízkosti (věcné souvislosti, soumeznosti) obou, zatímco ikona poukazuje od označujícího k označovanému na základě faktické podobnosti mezi oběma. Na druhé straně třetí typ znaku, symbol na rozdíl od prvních dvou typů je postaven nikoliv na faktickém, nýbrž na zavedeném, dohodnutém, konvenčním spojeni mezi označujícím a označovaným. V protikladu jak k indexu, tak k ikoně, symbol podle Peircova učení není vůbec předmět, ale pouze rámcový zákon (frame-law), který umožňuje nejrůznější faktické kontextuální použití, tak zvané repliky (occurrences). V souladu s Peircovým systémem pojmů a termínů jsou jazykové znaky v podstatě symboly, které v sobě obsahují zároveň i prvky indexu a ikony.Zvláště pozoruhodný je Peircův názor na všechny tři kategorie znaků z hlediska jejich vztahu k problematice času. Ve studii nazvané My chef d´oeuvre (Mé mistrovské dílo) hodnotí ikonu jako dovršený odraz již uskutečněné minulé zkušenosti, zatímco index je spojen s prožívanou zkušeností v současnosti. V základě symbolu, který je vždycky obdařen obecným významem, spočívá obecný zákon: „Všechno skutečně obecné se vztahuje k neurčené budoucnosti. Minulost – to je fakt, který se již uskutečnil, zatímco obecný zákon nemůže být v úplnosti završen. Jeho potencialita a modus jeho existence je existovat v budoucnosti.“
Hodnota symbolu, mezi jiným i symbolu jazykového, spočívá v tom, že nám „poskytuje možnost předpovídat budoucnost“. Nerozlučné spojení slova s budoucím časem – to je jedna z nejgeniálnějších tezí amerického myslitele. Je jasné, že rámcový zákon je pouze předpokladem všemožných budoucích replik, a že invariant slovesného znaku, jeho obecný význam nabývá v kontextu každé repliky svého nového zvláštního významu. Kontext je proměnlivý, a v každém novém kontextu zvláštní význam slova se ustavičně obnovuje. V tom spočívá tvůrčí síla slovesného znaku. Tvůrčí síla znaku mu otevírá cestu k neurčené budoucnosti, tj. anticipuje, předpovídá budoucnost. V těchto krátkých tezích spočívá podstata vědy o tvůrčí síle jazyka vůbec a básnického jazyka zvláště.
Zdroj: Roman Jakobson: Dialogy (franc. originál 1980, český překlad Český spisovatel, Praha 1993, str 68,69)