Zas ten proklatý Mácha!
Prvomájový podvečer 2007. Nad Bezdězem vychází Luna spějící k úplňku příštího dopoledne. Tak jako každých devatenáct let, tak jako prvního května 1836, týden po tom, co Karel Hynek Mácha vydal svůj Máj, první českou moderní báseň. Mácha, jeden z vrcholových českých chodců, pozoroval na svých nočních poutích bedlivě oblohu a to nejen z orientačních důvodů, ale i pro estetické dojmy neklidnému romantikovi tak drahé a svá pozorování nezřídka vtěloval do svých děl.
Předtím než vystudoval práva, byl Mácha pilným studentem filosofie. Svými kritiky býval také obviňován ze šíření tehdy moderního „hegliánství“. S filosofií Georga Wilhelma Friedricha Hegela měl příležitost seznámit se na přednáškách. Hlavním přínosem Hegelovým byl objev dějinnosti. Svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž duch hledá cestu sám k sobě. Tomu, co jest, nelze rozumět jinak, než jako procesu, změně, případně i zápasu. Méně je známé, že Mácha se zajímal i o metafyzická témata. Znal samozřejmě díla německých, anglických, francouzských a polských romantiků. Kromě Goethova explicitně esoterního Fausta, četl i Novalisova díla, z nichž zejména „Heinrich von Ofterdingen“ je napájen prameny německé středověké a renezanční mystiky. Další jeho oblíbenec, anglický Edward Bullwer-Lytton se stal později autorem zásadních okultních románů „Podivný příběh“ a „Zanoni“.
Pozoruhodnou inspirací je Máchovi setkání s polskými básníky sdruženými s vědci a filosofy v okruhu „mesianistů“, kteří byli po potlačení protiruského povstání roku z podzimu 1830 přesvědčeni, o tom, že polský národ se obětoval za Evropu, jako Kristus za lidstvo. Vliv rozsáhlé básnické skladby Adama Mickiewitze „Dziady“ na Máchův „Máj“ je známý. Méně známé je však to, že Mickiewizc byl nejen svobodným zednářem, ale i martinistou, tedy zastáncem dodnes fungujícího reintegračního systému založeného na esoterně pojatém křesťanství a přesvědčení, že v samé přírodě lze nalézt inspirativní a ozdravné zdroje. Martinismus se jmenuje podle svého zakladatele Louis-Claude de Saint-Martina nazývaného „Neznámý filosof“, neboť svá díla publikoval původně anonymně. Jiný polský mesianista hrabě Józef Maria Hoene-Wroński zasvěcoval ve Francii Elifase Léviho, později největšího mága 19. století, do tajemství hermetických věd, kabbaly a magie.
Máchův zápisník z roku 1833 obsahuje ještě jedno překvapení. Jsou jím obsáhlé výpisky z dramatu dalšího mesianisty Juliusze Słowackiho „Marie Stuartovna“, což samo překvapivé není. Pozoruhodné je, že hlavní postavou je tu hvězdopravec, který pod noční hvězdnou oblohou přemítá o smyslu života, o tom, zda je možné či zda má cenu vzdorovat osudu. Výjimečnost tohoto výpisku potěší znalce dějin astrologie, neboť v 19. století přestala astrologie na evropském kontinentě vpodstatě existovat, byla pěstována jen v Anglii. Na konci 19. století astrologii zmiňuje francouzský okultista dr. Gérard Encausse – Papus, obnovitel martinistického řádu, jako dávno zapomenutou věštebnou metodu. Juliusz Słowacki ostatně více než sto let po své smrti došel pověsti proroka, neboť jeho báseň „Slovanský papež“, byla v Polsku považována za předpověď zvolení Karola Wojtyły v roce 1978 papežem.
Nehodlám tvrdit, že Karel Hynek Mácha byl okultista, hermetik, astrolog, nebo předchůdce „new age“ u nás, ani mu nehodlám podstrkovat naivně zfalšované dopisy o nikdy nesněných snech a nikdy nezřených vizích, které se slizce šíří z hradu Houska. Z rozboru jeho díla a zápisků lze spíš usuzovat na svár gnóze s panteismem v jeho mysli. Nicméně určité přirozené esoterní a gnostické inspirace v jeho díle rozpoznat lze, zejména při četbě „Poutě krkonošské“, za níž by se nemusel stydět ani tak v okultismu zběhlý spisovatel, jakým byl Gustav Meyrink.
Pavel Turnovský 2007, psáno pro Dokský zpravodaj
