Denis Jerie ASTROLOGICKÝ KOLOTOČ DNE A NOCI / SVĚTLA A TMY

ASTROLOGICKÝ KOLOTOČ DNE A NOCI / SVĚTLA A TMY

Poetická úvaha na téma astrologického zvěrokruhu procházející jednotlivými znameními od Kozoroha po Střelce a pojednávající o významu střídání světla a tmy pro dění v přírodě i v člověku samém.

Autor: Denis J E R I E

Zimní slunovrat

Kozoroh
Je noc nocí… půlnoc půlnocí…
Stojíme na začátku.
Čas se na okamžik zastavil. Zdá se, že dny se už nikdy neprodlouží.
Země je pustá a holá a spí… Den trvá jen okamžik a Slunce není nic víc než
chladné kosmické podřimující oko.
Je třeba se opevnit, skrýt se před mrazem a závějemi v pelíšcích jemně vystlaných a rozžehnout lampu srdce.
Protože země je promrzlá na kost na kámen na led… Je hubená a tvrdá jak kozí
rohy… A tato drsná koruna vládne tomuto pustému světu.
Je čas. Život čeká a spí a čeká a spí… Není kam spěchat.
A nikdo netuší, že hluboko pod závějemi sněhu se semínka a kořínky připravují
na zrození; nikoho ani nenapadne, že Rok byl právě počat…!

Vodnář
Očekává se světlo! Zvěstování zrození Roku! Až světlo prozradí jeho příchod. Už je to zřejmé, už je to jasné. Jak sluneční jas! Myšlenka, slovo, zvolání. Vidíte? Slyšíte? Jak se dny prodlužují a stíny zkracují? Jak sem tam zacvrliká ptáček předčasně probuzený, jak sem tam vyraší sněženka? Jak Slunce stále víc a víc vzpřimuje svůj hřbet, natahuje krk a přestává potupně lízat hranu obzoru? Je čím dál hrdější!
Rok procitá, sny se mění v myšlenky a myšlenky ve slova…
A zvěstovatel, anděl, vylévá proud poznání z nebeského rohu hojnosti.
Vylézejte z děr na čerstvý vzduch, pokřtím vás slovem!

Ryby
Slunce už letí vzhůru jak pták.
Je rychlé jak voda v korytech řek, odnášející poslední kusy ledu, poslední zbytky zimy.
Sníh taje… Země lačně vpíjí čerstvou svěží vodu.
Tisíce tvorů, kteří čekají na probuzení a kteří ještě neumí promluvit, toužebně lapají po dechu. A jejich potřeba bude ukojena. Obětovat se ve jménu toho, co přijde, toho, co se nezadržitelně blíží.
Co nejdřív se zrodí nový Rok. Rychlost, s jakou se blíží, snad už nemůže být větší. Už je to tu! Už vystrkuje růžky, už začíná trkat a bečet… a smát se i brečet…

Jarní rovnodennost

Beran
Den se srovnal s nocí, světlo s tmou, skutečnost se snem.
Je tu cosi nového, cosi, co skutečně začíná.
Už je to nejen slyšet, ale i vidět, ba přímo cítit, jak krev bijící ve spáncích.
Je tu osvobození, probuzení ze zimního spánku a první nádech, první výkřik, první radostný smích!
Rašení! Jiskra, jíž byl zažehnut život!
Světlo převzalo nadvládu nad tmou. Začal půlrok světla.
Slunce míří vzhůru jako nikdy předtím ani potom. Koruny stromů jsou ještě holé a sluneční světlo se jimi vlévá do krajiny jak víno lačným hrdlem, jak sítem připraveným rozvinout své ratolesti. Závrať ze života je nezměrná, opojení světlem a teplem vhání do očí slzy radosti.
Je třeba opustit všechno staré a bojovat, bojovat za nový život! Třeba i na vlastní pěst! Svéhlavě! Třeba i riskovat, že se to všechno jedním neuváženým skokem zvrtne!
…ale ono se to určitě nezvrtne!

Býk
Dny se už dostatečně prodloužily. Už není pochyb o tom, že světlo zvítězilo nad tmou. A rychlost, s jakou se usídlilo vysoko na obloze, se příjemně zmírňuje. Rašením se nový život hrdě prodral z tíživé země. Tedˇ přichází doba hebkých okvětních lístků.’
Prudká síla ohně krystalizuje v jemné květy a pevné listy.
Nastává období pučení, doba vůní a krásných tvarů, doba milování…
Nezahálejme však. Je třeba vybudovat pevné základy života. Vždyť jarními dešti změkla hlína připravená pro cihláře, hrnčíře a výtvarné umělce…
Je na čase trpělivě zajistit svéhlavost berana tvrdohlavostí býka.
Louky jsou porostlé čerstvou, svěží travou; je příjemné se na ní pást…

Blíženci
Slunce je už téměř nad hlavami. Usídlilo se ve veliké výšce a zdá se, že už nikdy neodejde.
Tak, jak jsme před půlrokem spílali mrazu a tmě, tak se dnes ukrýváme před Sluncem do stínů, chladíme se větrákem zvenku a zmrzlinou zevnitř.
Stromy jsou plné listí, kterých je čím dál víc, a tráva je stále svěží. Pod košatými zelenými korunami stromů vykvétají nejroztodivnější rostlinky; chtějí to stihnout, dokud Slunce ještě přibývá, dokud Rok ještě roste.
Na všechno je vidět. A to je dobře. Je toho tolik k poznávání! Jen si všechno přiblížit, prohlédnout, poslechnout i pohladit, vyjít mezi lidi a sbližovat se. Léto je za dveřmi, blíží se vrcholné poledne Roku…

Letní slunovrat

Rak
Na okamžik stanulo Slunce na vrcholu své celoroční pouti. Na okamžik pocítilo moc vítězství, nadhledu nad celým světem, jehož nádheru pomohlo rozvinout. A vzápětí se zcela nepatrně, ale plynule začalo stáčet zpět, klesat k obzoru, padat do minulosti. Pomalu ale jistě se začíná ukládat ke spánku…
Potrvá ještě dlouho, než si to ten bláznivý svět dole uvědomí. Ještě dlouho bude nadávat na žár Slunce, které nastoupilo cestu ke svému odpočinku.
Je na čase ohlédnout se zpět; jsme moudřejší o polovinu Roku, o polovinu života. Je třeba svůj rozpálený račí krunýř svlažit chladnou vodou… Už není kam spěchat.
Celý svět se stal zeleným pelíškem, na jehož měkkém zeleném koberci a v jehož stínu zelených stěn je příjemné prostřít stůl i lože porozumění a pohody domova.

Lev
Slunce už pokleslo, ale dlouho se ještě nevzdá své síly. Přicházejí nejpalčivější dny Roku. Ať celý svět cítí, jak ještě dovedu sálat a plápolat! Země už vysychá a zeleň chřadne pod mými paprsky. Obdaruji každého, kdo mi s důvěrou nastaví tvář. Obdaruji jej silou pro další zbytek Roku. Berte, dokud dávám! …dokud jsem schopno dávat.
A skutečně. Celý svět vězí chtě nechtě v žáru Slunce, v jeho nekonečné lví hřívě.
Kosmické divadlo, kde Slunce je nejvyšším scénáristou i režisérem i kritikem i divákem přehrává jedno dějství za druhým; ale jsme z toho tak nějak unaveni, chtěli bychom zvolat už dost! Jenže v v hloubi duše cítíme bázeň před nebeským králem; strach, že nás sežehne, anebo strach, že před námi pohasne. Ať tak či onak, ještě pořád se nám zdá, že to nemůže skončit…

Panna
Slunce už klesá stále rychleji. Noc je stále delší a delší a čas přináší první okamžiky strachu a úzkosti.
Se stromů padá ovoce dolů, k zemi – svůj k svému… Pozor, ať se nepotluče, pozor, ať se neponičí jeho krásný tvar!
Rychle je třeba sklízet a zpracovávat, připravit se na horší časy.
Času není mnoho, rychle se mění. Jsme až příliš ustaraní. Končí doba sebevědomých her. Teď je třeba myslet na sebe i na druhé, myslet v čistotě a skromnosti… a pracovat.
Je třeba připravit se na soumrak.

Podzimní rovnodennost

Váhy
Nastává večer Roku.
Přicházejí poslední dny krásy zrajících plodů a zlátnoucího listí, nejkrásněji zbarvených západů slunce, nejpestřejších červánků nad obzorem zahuštěným letním prachem.
Už jsme se smířili s tím, že odešly dny tepla a světla, a zjišťujeme, že po tmě se dá také docela dobře žít. Protože před tmou a chladem venku se dá odejít ke světlu a teplu uvnitř…
Je doba rašení mezilidských vztahů. Já hledá Ty a váhá. Koho si jen vybrat, když možností je tolik: začíná školní rok, zimní semestr, taneční kurzy, divadelní sezóna…
A lidé se uzavírají – do svých příbytků, do společných příbytků, do sebe navzájem. Zprvu se jen nejistě otrkávají, chvíli se smějí, chvíli pláčou, ale brzy se jejich hledání uklidní a vztahy prohloubí.

Štír
Kdeže je teď léto?! A bylo kdy vůbec nějaké jaro?!
Větve stromů jsou stále více holé. Listy už nemají co zastiňovat, staly se zbytečnými; naposledy se zatřepetaly pod náporem větru, zatočily svoji jedinou piruetu a klesly do bahnité země.
Ale čím dál máme k přírodě venku, tím blíž máme k sobě uvnitř. Jako listí tlí
v kalužích, tak se i naše pocity, nálady, myšlenky, vzpomínky, sny a touhy, naděje i zklamání rozpíjejí v našich duších. Zpozorněli jsme sami k sobě a je jen na nás, komu dovolíme vejít dovnitř. Ale ten, komu to dovolíme, nebude litovat! Jen nezůstat sami! Aby se nevyjádřená touha po druhých nezvrátila v jed, jímž bychom uštkli sebe sama.
Stmívá se už tak brzy, že se to až zdá nemožné; ale my už si na to začínáme zvykat…

Střelec
A je tu konec. Tedy zdánlivý konec…!
Slunce už opět líže hranu obzoru, ale dosud se zalíbením. Ještě se mu nechce se odtrhnout. Pomrkává na nás zpoza holých korun stromů a vzdálených hřebenů hor.
Blíží se noc nocí…
Je čas pomalu zapalovat adventní svíčky a přemýšlet nad tím, co bylo a co bude,
jaký to má smysl a jak jej co nejlépe vyjádřit… A pak, až myšlenka bude jasná
jak plamen pochodně: Vystřelit šíp vědomí! Vypustit holubici naděje…
Země je už zcela pustá. Je černobílá jako nejhlubší poznání dobra a zla, pravdy a lži, života a smrti, minulosti a budoucnosti… Ano, ten uplynulý Rok se nám vrací ve vzpomínkách, ale ve snech a předtuchách se zjevuje ten nadcházející… Až Slunce klesne ke dnu a čas se na okamžik zastaví, tak se celý ten kolotoč roztočí znovu od začátku; ale bude to opravdu ten stejný kolotoč?

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.