PAVEL TURNOVSKÝ ASTROLOGIE

Mnoho astrologů vidí v Plutu symbol materialismu nebo destruktivních a desintegrativních sil v akci. Z povrchního pohledu mají pravdu, přinejmenším ve většině situací naší doby. Ale taková interpretace neodkrývá esenciální charakter komplexního, univerzálního procesu, symbolizovaného planetou objevenou americkými astronomy. Plutonský proces představuje redukci všeho, co dosáhlo konce cyklu, na jeho esenci. Konec cyklu je tak zároveň momentem reintegrace. Díky tomu se Pluto zabývá možností znovuzrození, která přirozeně obsahuje to, co v užším chápání některých lidí představuje „smrt“.

Pluto však znovuzrození nezaručuje. Vztahuje se jednoduše k jeho předpokladům, ať už se jedná o umírající tělo, psychomentální rozklad osobnosti nebo celé kultury. Pluto se nezabývá tím, kam tento proces vede, jeho finálním výsledkem, ale tím, čím je nutno projít, aby se určitý druh výsledku mohl stát základnou novému životu na vyšší – nebo v tragických případech nižší – rovině postupné evoluce. Nedomnívám se, že Pluto představuje onu základnu, ta by se měla vztahovat k symbolismu trans-plutonské planety, kterou jsem pokřtil jménem Proserpina. Ale v plutonské aktivitě je možnost takové základny již zahrnuta, neboť vše, co se k Plutu vztahuje v osobním životě či životě národa, nechává vystoupit jeho esenciální záměr a pravdu.

Ve světle takového astrologického pochopení plutonské funkce, můžeme začít skládat puzzle z nejrůznějších částí toho, co tato planeta, v myslích nemalého počtu studentů astrologie, představuje. Přitom můžeme vynechat nejradikálnější negativní soudy, pokud se na ně podíváme jako na relativně zaujaté interpretace, které mohou napáchat psychologické škody v případě, že je vztáhneme k horoskopu narození jedince.

Mělo by být jasné, že v plutonské aktivitě je vždy něco povzbuzujícího, ačkoli neoblomného, často naprosto tvrdého v neosobním a „karmickém“ smyslu. Ale Pluto operuje jinak než Saturn, který je často považován za symbol karmy. Saturnská karma funguje automaticky a více méně precizně, podobně jako dávná formule „oko za oko, zub za zub“. Ovšem to, co je v karmických důsledcích obsaženo, může být chápano také jako princip vesmírné harmonie. Vše, co způsobuje nerovnováhu ať na jedné, či druhé straně, musí být – v čase a prostoru – vyváženo.

Pokud je osoba, prožívající karmické důsledky svých aktů schopna ponaučení, je to přínosné, ale na to se karma neptá. Společnost trestající kriminálníka naprosto neosobně a nekompromisně, dle daných zákonů, se nezabývá tím, co pro něj daný trest znamená. Z tohoto důvodu je spravedlnost nazývána „slepou“. Jen zřídka se objevují případy, kdy je „trest“ učiněn se záměrem vytvořit situaci přinášející hlubokou katarzi nebo možnost morálního či společenského znovuzrození – ačkoli přístup soudů se dnes, i když váhavě, rozvíjí právě tímto směrem. V tom už lze plutonského ducha zahlédnout.

Saturn, na to nezapomínejme, má charakter ovládaný slunečním autokratem – anebo jeho náhražkou v podobě rigidních, tradičně právních norem, jako byl např. Napoleonův kodex. Saturn se vztahuje ke spravedlnosti absolutního vládce, který nepřipouští zpochybňování a naprosto nesnáší opovrhování jeho mocí. Až na výjimky, kdy předvádí svoje postavení udělením milosti. Pluto, na druhou stranu, nikdy neodpouští, ale to hlavně z toho důvodu, že „netrestá“ nebo automaticky nežádá odplatu. Pouze registruje fakt, že nastal čas změny a přechodu z jedné úrovně na další a vytváří pro takovou transmutaci podmínky.

Čím více je vědomí svázáno saturnskými modely a vzpomínkami, tím krutější odezva. Pokud Uran s Neptunem nedokázali odstartovat proces transformace, Pluto může být vskutku hrubý a nelítostný. Pokud jedinec jejich zprávu přijal a je připraven na finální „sestup do pekel“ – temnou noc duše – může se klidně a odvážně s plutonským procesem naprostého odhalení a prázdnoty, ke které vede, utkat. Takový člověk již ve svém srdci nese vizi nového života a neodporuje transformaci, jejíž smysl vědomě přijal. Potrestání se stalo očistou – prolomením překážek působení duchovních sil v celku jeho osobnosti, minimálně do té míry, kterou je schopen ustát, aby nebyl galaktickou energií roztříštěn.

Karmická akce může být součástí, ale karmická odplata, která je beze zbytku akceptována a je jí dán význam osvobození z vědomých i nevědomých vzpomínek minulosti, nemá saturnský charakter. Je tím, co musí být zaplaceno před vstupem do galaktické sféry duchovního vědomí. V extrémně emocionálních případech jsou známy radostné extáze zpívajících mučedníků, kteří nepochybují, že tímto způsobem dosahují absolutní jednoty s milovaným božstvím, Avatárem.

V symbolice Kristova třídenního sestupu do pekla, následujícího po jeho ukřižování, můžeme vidět obzvláště vhodný příklad plutonské aktivity, neboť rozvíjení galaktického vědomí vyžaduje zásadní zkušenost a pochopení významu desintegrace a neúspěchů v průběhu cyklu, v němž je dosaženo „kristova“ stavu vědomí. Vše co bylo jeho součástí, musí být obejmuto vědomím, které získalo holistický a tím pádem eonický či božský charakter. Bílý adept si musí určitým způsobem uvědomit a musí empaticky procítit tragický stav černého adepta, neboť ve svém soucitu chová stejně tak temnotu, jako světlo. Nemůže již více nenávidět nebo pociťovat strach ze zla, protože pro nejzazší dobro zlo neexistuje. Pouze stín božského světla na nevykoupené paměti dávné minulosti. Musí se však jednat o vskutku nejzazší dobro, neosobní soucit, ne o jeho vybledlou podobu společenské či náboženské ctnosti.

Fakt, že ukřižování a jeho důsledky, tři dny „sestupu do pekla“, se slaví v čase jarní rovnodennosti je hluboce významný. Tento čas ročního cyklu, se přinejmenším symbolicky vztahuje k procesu klíčení. A klíčení je ukřižováním semínka. Semínko je původně nezakořeněné a první klíčky „vstupují“ do humusu, produkovaného rozkladem listů a všeho, co bylo kdysi živým. Temná půda je peklem sféry života, ale zároveň základnou všech živých procesů. „Temná matka“ je minulostí, která bude vykoupena, jakmile budou rozkládající se materiály pozdviženy ke vzduchu a světlu, k novému životu, až nakonec dosáhnou „stavu květiny“.

Klíčení je plutonský proces, což je důvodem, proč by v astrologii měl Pluto „vládnout“ Beranovi, znamení jarní rovnodennosti, symbolu tvůrčího impulzu, podněcujícího nové životní procesy. Pluto je s Beranem spíše asociovaný, než že by mu přímo vládl. Koncept vládců znamení naprosto selhává, pokud si uvědomíme, že trans-saturnské planety jsou ve sluneční soustavě, ale ne z ní. Tento koncept byl plně platný pro ptolemaiovský svět ohraničený Saturnem, vyjadřující filozofii života. Pro situaci, kdy je Slunce primárně chápáno jako hvězda, jedna z miliard v rámci obrovského kosmického organismu galaxie, by už neměl být aplikován. Co můžeme říci je to, že v novém galaktickém přístupu k planetám a tropickému zodiaku, korespondují znamení následující Kozoroha (vrchol saturnské síly) se základními fázemi procesu transformace, symbolizovaného Uranem, Neptunem a Plutem. Uran koresponduje se znamením Vodnáře, Neptun se znamením Ryb, Pluto se znamením Berana a předpokládaná Proserpina se znamením Býka.

Pluto můžeme považovat za vyzyvatele všeho, co představuje v heliokosmickém „Slunce-Saturn“ systému Mars. Plutonská neosobnost vyzývá osobně-emocionální martický charakter. Tyto výzvy se projevují jak ve znamení Štíra, tak ve znamení Berana. Podobně vyzývá Neptun jupiterské Ryby (symbol poslední fáze cyklu) i Střelce (symbol kultury, která dosáhla základních filozofických a právních charakteristik) a Uran saturnského Kozoroha i Vodnáře (od momentu, kdy se dny začínají prodlužovat, je pozice Saturna oslabena, i když je na vrcholu své síly).

Všechny výzvy trans-saturnských planet, jakožto agentů galaxie, způsobují vědomí, uvězněnému v saturnských hranicích, bolest. Ovšem přijmutí strastí je základním prvkem procesu transformace. „Sestup do pekla“ je, v určitém smyslu, dramatizací nevyhnutelného trápení transformačního procesu. Obecněji bychom mohli říci, že kde je prožitek hloubky, tam je vždy zkušenost bolesti doprovodným jevem. Ale sestup do hlubin nás přivádí k centru, které je pro duchovní vývoj zásadní. Všechna centra – ať už se jedná o atom, buňku, slunce nebo galaxii – nejsou pouze vztažena ke čtvrté dimenzi – vzájemné prostupnosti (interpenetration), ale jsou v zásadě Jedním, což bychom mohli vidět jako dimenzi pátou. To je prastarý indický koncept identity individuálního átmanu a univerzálního Brahma, reflektovaný v jogínském pozdravu „Já jsem Ty“, který evokuje pocit esenciální identity center všech lidských bytostí. Měl bych dodat, že to odlišuje indický typ spirituality od židovsko-křesťanského, který mluví o „Já a Ty“ (viz. známá kniha Martina Bubera), nahrazující identifikaci „dialogem“ mezi esenciálně odlišnými entitami – dialogem, který spojuje Boha-Stvořitele s člověkem, stvořeným.

Co bychom mohli obecně nazvat hlubinně-psychologickým zaměřením, v jeho nejhlubší podstatě, je snaha zpřístupnit lidskému vědomí hloubku – a v některých případech (zejména u Carla Junga a Assagioliho), zkušenost centra. Proces „individuace“, představující hlavní téma hlubinné psychoterapie a psychosyntézy, by neměl vést pouze k prožitku středu – tím je také osobní ego, saturnsky ohraničeného pole vědomí – ale k přesunu středu z limitovaného, dočasného ego-pole, do rozsáhlejší a trvalejší oblasti „Self“. Nejedná se pouze o to, že takové pole je obsažnější, protože obsahuje jak vědomí, tak nevědomí naší psyché. Je odlišné taky kvalitativně. V protikladu k exkluzivismu egem ovládaného vědomí, má inkluzivní kvalitu.

Mars pozvedá a zaměřuje soli-lunární energie člověka směrem k emocionálně vytouženým osobním cílům. V prostoru zemské biosféry nabádá k vnější aktivitě. To zahrnuje více méně „horizontální“ rozšiřování energie v rámci vztahu k jiným objektům. Takový vztah může ovšem být taky negativní, vyhýbavý a unikající. Naproti tomu Pluto koncentruje energii (nebo aktivitu) do určitého pole (ať již konkrétně nebo transcendentálně), které představuje záměrný, plně vědomý cíl. Osobně zabarvené akci Marse, odpovídá Pluto nutkáním k vědomě zaměřené aktivitě, týkající se kolektivních potřeb.

Na nejvyšším stupni slouží Pluto zacílení galaktických sil na lidstvo, skrze individuality připravené převzít roli „osudu“. V tomto smyslu je plutonská aktivita „vertikální“ . Na společensko-kulturní rovině představuje Pluto hluboce zakořeněné pnutí kolektivity – národa, společenské skupiny, profese – formulavat skrze výraznou osobnost charakteristickou kvalitu (styl nebo způsob života) aktuální evoluční fáze. Zatímco Neptun představuje tlak kolektivity na její členy, sloužící pak dobovým módám a propagandě, Pluto je v horoskopu narození symbolem možnosti stát se představitelem skupinového ducha, prostřednictvím pozitivní a tvůrčí aktivity.

Plutonská koncentrace biologických a společenských energií skrze individualitu, schopnou vyjádřit skupinový charakter a záměr, často působí dojmem ukájení osobních ambicí takové osobnosti. Za vnější fasádou se však skrývá hluboce nevědomá a polovědomá motivace. Jako příklad uveďme, že na psychologické rovině nabývá přitažlivost mezi mužem a ženou často osobní a vlastnický charakter. Nicméně na takové situaci se nepochybně podílí jejich společně sdílené lidství, stejně jako kultura nebo náboženství, které je k tomu pobízejí. Na povrchu se vše může jevit pouze jako osobně podmíněné martické chování, ale na nevědomé rovině se jedná o hlubší kolektivní nutkání, které hledá své vyjádření. Jakékoli zacílení generických nebo společenských energií skrze individuální aktivity, často nevědomé, je výrazem plutonských sil.

Plutonská výzva směrem k planetě Mars, se archetypálně odehrává ve znamení Berana. Život sám, ze svých generickém důvodů, je aktérem kosmických nebo rasových počátků. Ve starodávných mytologiích se objevuje bůh Eros (nebo Kama Deva v Indii), až později byla tato primární univerzální životní síla redukována na „lidskou, až příliš lidskou“ formu, která se projevuje v populárních koncepcích a běžném jazyce (viz. používání termínu erotický). Původně byli řecký Eros nebo indická Kama Deva prvními mezi zrozenými bohy. Představují kosmickou touhu stvořit nový svět, která nevyhnutelně obsahuje „sestup“ do chaosu. Chaos představuje prvotní, nerozlišený stav hmoty, zbytky vyhaslých forem energie, „temnou hmotu“ nebo prach minulých vesmírů. Každá tvůrčí aktivita je ve své podstatě sestupem do hmoty. Universální One ve svém rozptýleném a nerozlišeném stavu, pokrývající nekonečný prostor, hledá jak se stát něčím konkrétním, zdrojem nové manifestace. K tomu může dojít pouze koncentrací ve hmotě. O tomto procesu mluvíme symbolicky jako o sestupu do hlubin a temnoty. Všechny podobné sestupy jsou motivovány touhou po nové a víceobsažnější zkušenosti forem života, bez ohledu na to, zda se projevují jako mikro či makrokosmické procesy.

Ve stádiu naší současné západní civilizace a v obecnějším smyslu, ve stádiu Kali Jugy pojmenované indickými filozofy (řecký železný věk, věk temné matky, Kali) má plutonský sestup tragický charakter. Jednotlivci a celé národy se potýkají s mnoha temnými a strastiplnými vzpomínkami. Pro nový, tvůrčí začátek, je nutno setkat se s nimi v hlubinách podzemí. V jungiánské terminologii se jedná o setkání se Stínem. Nicméně, pokud je takové setkání prožito odvážně a neochvějně, Stín může být transformován v Boha-v -hlubinách, Boha mysterií, „živého“ Boha, který polarizuje Boha na nebesích, čímž odhaluje esenciální jednotu hmoty a ducha, stejně jako úspěchu a pádu, nebo lépe řečeno neměnnou, všezahrnující a nepopsatelnou harmonii bytí a nebytí, potenciálu a aktualizace.

Ve většině pohádek se ošklivá bestie hledající lásku, promění v oslňujícího prince, jakmile je žádaná dívka schopna soucitu s jeho deformovanou ošklivostí. V řecké esoterické tradici není Pluto pouze vládcem podsvětí, ale taky symbolem hojnosti a zdraví. Jeho symbolem je mimojiné „vzácná perla“, ukrytá v nevábné lastuře ústřice, kterou lze najít pouze v hlubinách moře nevědomí. Její hledač musí plně rozvinout kapacitu svých plic – a dech symbolizuje nejzákladnější aspekt duchovní realizace. Perly jsou ústřicemi tvořeny poté, co se rozrušující látka dostane do jejich zdánlivě uzavřené lastury. Bolest je v určitém stádiu nutnou součástí procesu transmutace a transsubstanciace. Vše závisí na našem přístupu k bolesti a trápení. Tragédie musí být přijata. Musí být pochopena a pochopení není pouze „nesením tíhy (standing-under)“ . Je nutno uchopit, k čemu nad námi se taková zkušenost vztahuje, jakou hraje roli v rámci širšího cyklu existence, a pokud možno v rámci lidstva a celosvětového procesu rozvoje jako celku.

Pluto, více než kterákoli jiná planeta, může vést k tomu, co je často vágně nazýváno „kosmické vědomí“. Ačkoli k tomu v mnoha případech nemusí dojít. Stín má velmi jemnou schopnost skrývat realitu za nejrůznější formy neptunského půvabu. Jak už bylo řečeno, výsledek je významně ovlivněn tím, jaké byly naše reakce na výzvy uranského a neptunského charakteru. Uranský rebel a revolucionář může být snadno stržen z cesty, intenzitou své vášně pro násilné boření překážek a neschopností kompromisu. Neptunský idealista může být sveden půvabem pseudomystických zkušeností, které ho zahalí duhově zbarvenou mlhou. Neptunský humanista se může ztratit v sypkém písku sentimentu. Kosmické vědomí je pak bráno spíše jako procítěný prožitek, namísto jasného pochopení kosmicko-božské Mysli v jejím nadosobním a neochvějném cyklickém fungování – Supermysli, o které mluví Sri Aurobindo, anebo v ještě vyšším aspektu Nadmysli (Overmind).

Významný a kontrastní vztah můžeme vidět mezi Plutem a Merkurem. Merkur symbolizuje mysl sloužící zájmům přežití, reprodukce, expanze a společensko-kulturních ego ambicí. Pluto naopak představuje naprosto neosobní kosmickou Mysl, která se zabývá univerzálními principy a archetypy, mysl holistickou a eonickou. Na nižší rovině se vztahuje k charakteru jednotlivých historických epoch, spíše než k osobním příspěvkům jednotlivých umělců nebo spisovatelů. To je důvod, proč pozice Pluta v konkrétním astrologickém domě odhaluje typ zkušenosti, skrze kterou může jedinec nejlépe přispět své době a jeho průchod znameními zvěrokruhu nám dává základní vodítko pro generační životní styl.

Shrnuto, základním významem plutonských procesů je to, že nás často neúprosně nutí přehodnotit nebo opustit povrchní projevy a ponořit se do hlubin lidské zkušenosti, našich mentálních, emocionálních a duchovních postojů. Povrchní znaky mohou být na společensko-kulturní rovině interpretovány z hlediska našich navyklých a vyzkoušených reakcí, podmíněných modely naší společnosti nebo společenské třídy. Na osobnější rovině představuje Pluto všechny formy hlubinné psychologie, pokusy odhalit naši „základní přirozenost“ v tom smyslu, jak je tento termín používán v zenové filozofii.

Pluto může lidskou mysl přivádět k uvědomění, že jádro „velkých pravd“ se nachází pod pestrou paletou nejrůznějších forem náboženské víry a praktik. Teosofové mluví o „univerzálním náboženství Moudrosti“. Všechny institucionalizované kulty, které ve svých vnějších a populárních podobách, představují zejména lokálně nebo dočasně podmíněné odpovědi na potřeby jednotlivých lidských společenstev a částí světa, z něj vycházejí. Jsou postaveny na tom, co je v lidské povaze nejpodstatnější.

V tomto smyslu je Pluto planetou úzce spojovanou s okultismem. Jak v jeho konstruktivních, tak i destruktivních formách (viz. bílá a černá magie). Nejenom proto, že okultismus učí jak fungovat ve sférách sil (astrálně-mentální svět), kterým slouží materiální entity pouze jako vnější manifestace. Ale taky proto, že se tvrdí, že veškeré výchozí lidské poznání přišlo k rodícímu se lidstvu z „původního zjevení“, přineseného mimopozemskými bytostmi, které byly „semínkem“ předchozího planetárního cyklu a že jejich poznání stále náleží okultnímu Bratrstvu existujícímu dodnes. Za asistence některých členů tohoto tajného bratrstva se člověk může naladit na jejich kolektivní mysl, ale takového naladění, ve vzácných případech identifikace, může být dosaženo pouze skrze obtížný a nebezpečný přístup k nejzazším skutečnostem existence, cestu Iniciace. Pluto vládne této stezce s naprostou přísností a na základě neměnných a neosobních zákonů ztělesňujících kosmické principy.

Okultismus je, ve své podstatě (která nemá prakticky nic společného s jeho současnými formami), kosmická hlubinná psychologie. Mohou mu porozumět a konstruktivně ho aplikovat pouze individuality, které se vnitřně „separovali“ od mainstreamu lidstva (a obecně od zemské biosféry), díky uranským krizím a neptunské expanzi vědomí, a které se ubránili vábení možná fascinujících, ale v konečném důsledku podružných cest rozmanitých okouzlení, doprovázejících okultní stezku.

Mělo by být jasné, že okultní stezka není cestou zbožnosti a ačkoli je pokládána za mystiku, jedná se o jiný přístup. I když každý „bílý“ okultismus obsahuje transformativní a osvětlující mystické zkušenosti. Vztah mezi skutečnou mystikou a okultismem může být symbolizován vztahem mezi Neptunem a Plutem. Už jsem zmínil fakt, že jsou období, kdy se Pluto dostává blíž ke slunci než Neptun a funguje v rámci jeho oběžné dráhy. Tato období jsou často svědky repolarizace kolektivního vědomí a lidských ideálů způsobem, který v různých formách zdůrazňuje hluboce zakořeněné faktory lidské přirozenosti, sdílené většinou lidstva. V roce 1942 řekl více-prezident Henry Wallace, že 20.století – století, které přineslo světovou válku – se může a mělo by se stát stoletím obyčejného člověka. Koneckonců 20. století začalo Velkou depresí (hospodářskou krizí)  roku 1929 a let následujících, což byl taky čas objevení Pluta.

V mojí knize The Faith That Gives Meaning to Victory (Fall, 1942) jsem poukázal, že Henry Wallace mohl mluvit, namísto obyčejného člověka, spíše o společné lidskosti a dodal jsem :

„Dokud bude lidská pýcha postavena na vzájemné odlišnosti a exkluzivitě, mír na zemi nezavládne. Mír a jednota se můžou objevit pouze tehdy, až budou jedinci sami sebe chápat v prvé řadě jako lidi, a až následně jako individuality. Až budou individuality ochotné obětovat své rozličné dary a schopnosti ve prospěch humanity, až si sebestředné osobnosti naší doby uvědomí, pokud použiju nádherná slova Saint Exuperyho, z jeho knihy Válečný pilot, že „individualita je pouze cesta, Člověk je věcí těch, kteří se vydali na cestu“ … individualita je zakořeněna ve společné lidskosti, ať si to připouští nebo ne, ať se jí to líbí nebo ne … za její vůlí a silou stojí proud lidské evoluce, který nese a naplňuje jemu vlastní cíle – pouze modifikované, opožděné nebo urychlené individuální vůlí konkrétního jedince. Individualita je bezpochyby rozkvětem lidské evoluce, génius nepochybně svítí jako maják a tvůrce. Ale co je skutečnou silou v jeho nitru? … tato síla konstantně vychází ze společné lidskosti a společných základů, vlastních všem lidem. „

Přesvědčivá síla a pronikavé uvědomění hluboce zakoušené společné lidskosti jsou plutonskými faktory. Sex se ve „století obyčejného člověka“ stal tolik oslavovaným právě proto, že sexuální akt je jedním z nejzákladnějších způsobů získávání hlubinné zkušenosti se silami, působícími v každém lidském organismu. Wilhelm Reich a bioenergetičtí nadšenci považují plutonskou zkušenost za centrální prvek lidského života. Tato zkušenost podbarvuje všechny osobní odlišnosti a odsuzuje rasově-kulturní klasifikace a předsudky. Je zkušeností „života“, v jeho neosobních nebo řekněme subpersonálních projevech, jako je sex a orgasmická energie. Společné lidství nepřesahuje to, čeho dosáhli vyjímeční jedinci nebo dílčí kultury. Abychom ji zakusili, musíme „sestoupit“ do obyčejnosti a nerozlišenosti. To je plutonský sestup. Pokud se nám to jeví jako sestup do pekel, je tomu proto, že nejenom v naší době je pervertovaná sexuální funkce především služebnicí ega, hledajícího sebeuspokojení a moc. Jedná se o osudový důsledek procesu individualizace, který nás odlišuje od zvířat. Pluto však nutí „civilizované“ a individualizované muže a ženy sestoupit nejenom na úroveň, kde dominuje animální životní síla, ale ještě hlouběji, pod ni.

Sex není jediným projevem této roviny aktivity a vědomí. Veškeré rituály, spojující dohromady větší množství lidí, chovajících se jako emocionálně nerozlišený dav, podněcují společné lidství podobným způsobem. Jsou plutonskými nástroji, obzvlášť pokud působí na rovině národa, který jinak spíše živý a podporuje pýchu svých individualizovaných občanů. Pokud k tomu dojde, tradiční saturnské limity jsou bezbranné proti iracionální a nekontrolovatelné síle davu. Náboženské obřady a na socio-kulturní rovině neméně ritualistické obchodní praktiky, fungují v rámci tradičních saturnských hranic, které mimojiné – přinejmenším v některých kulturách – determinují samotný přístup k sexuálním aktivitám. Právě v případech, kdy jsou saturnské limity a formy prolomeny úderem uranských sil nebo byly shledány nesmyslnými a nudnými z hlediska neptunské potřeby totálně otevřeného a nespoutaného společenství, se mohou rituály projevit v plně plutonském duchu masových scén nebo orgií.

Freudův typ psychologického „redukcionismu“ – představující názor, že rozlišenější a vědomější projevy idealismu, víry a uměleckých géniů mohou být redukovány na otázku tlaků, překážek nebo rozrušení přirozeného toku životní energie (libido a sex) – je typicky plutonským projevem. Zejména ve spojení se snadno deformovatelnou nebo zablokovatelnou funkcí Marse. V horoskopu narození Sigmunda Freuda ostatně najdeme osamoceného, retrográdního Marse. Je známou pravdou, že růst květiny nad povrchem závisí na síle kořenů v hlouby a temnotách pod povrchem, což představuje, z psychologicko-symbolického hlediska, pole podvědomí a osobního něvědomí. Co je až doposud chápáno pod pojmem „kultura“, je zásadně vázáno na lokální geografické a klimatické faktory – faktory solárně-saturnské. Kultura je vnějším projevem lidského potenciálu. Globální „civilizace“ – Svaté město, Nový Jeruzalém apod. – se stane skutečností tehdy, až budou její archetypální obrysy a principy podmiňující její strukturu, odkryty vyšší galaktickou manifestací Pluta.

Před mnoha lety jsem napsal článek „Neptun, moře – Pluto, planeta“. Planeta pojímá moře, které ačkoli je obrovské, hluboké a záhadné, nemá žádné centrum. Planeta centrum má. Je třídimenzionální mandalou. Neptun není pouze mořem, ale taky atmosférickým oceánem, který prostupuje každou živou bytost dýcháním – subtilnějším typem moře, kterému ovšem nechybí mohutnost a ničivá síla větrných bouří. Dva oceány – vodní a vzdušný – obklopují oblasti, na nichž rodí kontinenty lidské kultury. Ale jak oceány, tak povrch země, jsou podřízeny plutonské gravitaci, přitažlivosti k centru.

Přitažlivost vede k integraci a v tomto významu je Pluto hlavní Integrátor. Mohli bychom mluvit taky o nedozrálých typech integrace a integračních procesech, vycházejících ze strachu z neptunského chaosu. Ty vedly lidstvo například k rozvoji neoklasicismu a novoscholastiky v umění – fašismu v politice – a v městském prostředí k nejrůznějších formám gangů, mafie a jiných více-méně kriminálních reakcí zmatených a frustrovaných jedinců, hledajících sílu a moc v soudružnosti, podřízené silnému vedení. Z jiného pohledu, pokud se objeví silně sjednocené sociální skupiny, fungují většinou na saturnských principech. Klasicistický, racionální a formální, systém sedmnáctého a začátku osmnáctého století (Ludvík XIV, král „božských práv“ a Versailles) jsou toho výrazným příkladem.

Neoklasicismus, podobně jako Mussoliniho totalitarismus, se nutkavě objevují po obdobích neptunského chaosu a jsou vedeny kolektivním strachem z důsledků chaotické periody. Takto retrogresivní („return to…“) hnutí nedokázala přijmout fakt, že chaos může být počátkem klíčení nového a obsažnějšího řádu. Tato skutečnost by mohla být symbolizována regresivním Plutem. To ale neznamená, že „retrográdní“ Pluto v horoskopu narození, by měl být automaticky spojován s formou vystrašeného totalitarismu. Retrográdní Pluto se v horoskopech vyskytuje příliš často na to, abychom mohli takový závěr učinit. Vše co můžeme říct je, že jeho retrogradita evokuje možnost vystrašené reakce, podporující obranný vzdor jedince vůči rušivě chaotické situaci. Můžeme ho chápat jako varování, díky kterému může dojít ke stažení se ke kořenům problému, spíše než sebevědomému nebo naivnímu vrhání se vstříc rozbouřenému neptunskému moři. Ne každý člověk je vnitřně uzpůsoben stát se průkopníkem nebezpečných dobrodružství a duchovní cesta dokáže být nebezpečná a mnohdy vysoce riziková. Ze širší perspektivy může být i zdánlivý nezdar proměněn v konečný úspěch, ačkoli se může jednat o běh na velmi dlouhou trať.

Pluto může být chápan, přinejmenším v současné době, jako strážce prahu, otevírající cestu k hvězdnému světu galaxie. Jeho vzhled je často odstrašující, ale on pouze reflektuje naše dávné hříchy nedbalosti, naši neschopnosti jednat, když je toho nejvíce třeba, náš strach a často umně skrývaný pocit viny. Okultní příběhy – jako je klasický román Zanoni Bulwera Lyttona, odehrávající se v devatenáctém století – je výstižným popisem tragického setkání ambiciózního adepta s děsivým strážcem.

Kdykoli dáváme Plutu čistě negativní charakter, můžeme spekulovat o tom, zda se nejedná o projekci, která je dotyčné osobě poskytována jako ochrana. Je jednodušší velebit Neptuna a bezmezně nadšený zápal, mísící duchovnost a pseudomysticismus a spojovat Pluta s projevy materialismu a diktatury. Náročnější je postavit se tváří v tvář Plutu, zrcadlícímu naši skrytou tvář a bezezbytku přijmout všechny karmické konfrontace. Karmu můžeme naplnit pouze tím, že jí projdeme, aniž bychom ztratili vizi, ukrytou v našem srdci – vizi toho, že jsme esenciálně jednou z hvězd galaxie. Dostát tomuto úkolu bezpečně a neochvějně není, při střetech s plutonskými zemětřeseními, jednoduché. Nicméně, právě v tom spočívá skutečná plutonská výzva. Kdo se před takovou výzvou hluboce neskloní, nejvyššího duchovního cíle, své hvězdy, nemůže nedosáhnout.

Odvaha je nutná, stejně jako pevná vůle, manifestující pocit nevyhnutelnosti, přesahující malicherná rozhodnutí ega. Nikdo by se neměl pokoušet vstoupit na stezku, pokud není opravdu nucen, ať už vlastní ctností anebo neúprosným vnitřním tlaku, který nelze ignorovat. Ale jakmile člověk jednou vstoupí, už by se neměl zastavovat nebo ohlížet zpět. Musí ponechat Urana nepřetržitě rozbíjet často hýčkané překážky, Neptuna rozšiřovat vědomí a Pluta, aby vedl skrze temnotu do prázdnoty, kde nakonec zazáří nové centrum světla, které reorganizuje roztříštěné fragmenty toho, co jsme dlouho považovali za své já.

The Sun Is Also A Star / The Galactic Dimension of Astrology -1982 – (volný, pracovní překlad M.Fridrich)