PAVEL TURNOVSKÝ ASTROLOGIE

Tranzity planet

Zatímco progrese se primárně týkají vývoje nejrozmanitějších tendencí zděděných z minulosti (genetických, kulturních, duchovních), přičemž všechny tyto vnitřní tendence se prosazují skrze lunární a soli-lunární cykly, měly by být vzájemně související cykly tranzitních planet interpretovány jako vzory tlaků a vlivů přicházejících zvnějšku. Pojmem „vnějšek“ zde míním to, co je vně pole vědomí – vně říše, nad níž vládne ego a jejímž středem je „já“, ta píseň individuální svébytnosti, jež se tak často proměňuje v skřípavou škálu disonancí. „Vnějšek“, to je kolektivita ve vztahu k jedinci. Jak jsme však viděli, existuje několik druhů kolektivit. Aktivita lidské bytosti – ať již působí na jakékoli úrovni – je ovlivňována tuhými kolektivními šablonami, s nimiž se často musí shodovat nikoli jen chování, nýbrž – aniž by si toho byl jedinec plně vědom – reakce a myšlení.

Na biologické úrovni „kolektivita“ souvisí s celou biosférou a s lidskými reakcemi na změny, a to bez ohledu na to, zda jsou to změny sezónní, anebo kataklyzmata. Na vyšší úrovni získává kolektivita společensko-kulturní charakter a tranzity pak souvisejí se způsoby, jakými stát a jeho nejrozmanitější instituce – politické, náboženské a obchodní – uplatňují svou kolektivní moc na mužích, ženách a dětech, jejich životy ovládají nejen zvenčí, ale i psychicky. Tranzity tak ovlivňují především psychismus, který spojuje lidi, a současně s tím, jak společnosti nabývají na komplexnosti a mentální strukturovanosti a aktivnosti, nachází to, co zprvu bylo pouze „psychickým“, rostoucí měrou svou podobu v tranzitech, a nabývá přímo intelektuálních či mentálních forem. Psychomentální tlaky nepřímo vyvolávají konkrétní a věcné důsledky, jimž říkáme „události“.

Když se na určitém stupni procesu individualizace vědomí jedince vyvine do té míry, že si začíná uvědomovat možnost – anebo i faktickou existenci – styku s říší transindividuálního bytí, dostane se takový jedinec do přímého a individuálního vztahu s určitým aspektem „vyšší“ kolektivity, která v sobě obsahuje duchovní aspekt lidstva. Mezi lidským jedincem a „hvězdou“, jež symbolizuje jeho transindividuální svébytnost, může být navázán důvěrný vztah a na mysl jedince, který se vydal na transpersonální cestu, se soustředí určitý aspekt „galaktického“ vědomí, operující v této vyšší kolektivitě. Před tím, než bude takovýto přímý a individualizovaný vztah nastolen, může vyšší kolektivita lidské bytosti nepochybně ovlivnit, avšak toto spojení funguje spíše skrytým, nevědomým nebo polovědomým způsobem, než aby se projevovalo jako přímý a individualizovaný vliv.

Někteří vědecky orientovaní astrologové, kteří progrese odmítají jako příliš „symbolické“ a nesouvisející s aktuálními skutečnostmi, ochotně přijímají tranzity jako cosi skutečného, jako něco, co souvisí s ději odehrávajícími se dnes a denně na obloze. Ale i když je tranzitní hvězda konkrétně pozorovatelná, hovořit o ní v astrologických souvislostech nutně předpokládá, že člověk uvažuje o nativních pozicích planet jako o čemsi, co se nesmazatelně vrylo do lidské bytosti, a o podobě vesmíru obklopujícího novorozence jako o jakési permanentně zahalující struktuře. V této struktuře jsou pak nativní planety okny, jimiž procházejí „paprsky“ tranzitních planet. Jakmile Mars před oknem nativní Venuše projde, nastoluje se „tranzitový aspekt“; energie Marsu teoreticky poznamená, protože prostoupí, vše, co aktivita a vědomí venušinského typu reprezentují v nativním horoskopu a v životě jedince, k jehož horoskopu je tranzit Marsu vztahován.

Jiné vysvětlení spočívá v tom, že organismus dítěte je při narození naprogramován tak, aby svým individuálním způsobem odpovídal na trvale proměnlivou souhru deseti proměnných – planet (včetně Slunce a Luny). Jednoduchou ilustraci bychom nalezli v obyčejném budíku: jakmile ručička hodin protne časový indikátor nařízený na určitou denní hodinu, začne budík zvonit. Ten, kdo nastavil čas a natáhl budík, vyskočí z postele – anebo zazívá a pokračuje ve spaní. Každou nativní planetu, Osy horoskopu a další sekundární faktory, to vše lze považovat za indikátory, které byly při narození jednou provždy nastaveny. Vždy, když planety, pohybující se den po dni oblohou, projdou (tranzitují) polohami těchto indikátorů ležících na obvodu hodinového ciferníku, můžeme čekat, že jedinec bude reagovat. Ráz této reakce záleží na povaze příslušných planet, totiž planety nativní a planety tranzitní.

Tyto ilustrace však neodpovídají na otázku, již taková vysvětlení, úporně se pokoušející o konkrétnost a věcnost, kladou. Jediný uspokojivý způsob, jak k problému přistupovat, aspoň za současného stavu našich znalostí, spočívá v tom, že jak nativní horoskop, tak tranzity budeme považovat za silné symboly. Nativní horoskop je základ života jedince od narození po smrt; tranzitní planety představují způsob, jakým sluneční soustava – anebo kterýkoli „větší celek“, v němž malý celek (lidská bytost) působí – poznamenává nejen tento základ, nýbrž i vývoj menšího celku – lidské bytosti. Opravdu nezáleží na tom, jak si člověk vysvětluje způsob, jímž větší celek ovlivňuje menší, který je v něm obsažen. Můžeme hovořit o „shodě“, o „synchronizaci“ anebo o jakýchsi „vnitřních hodinách“, natažených při narození a běžících si svou vlastní rychlostí, avšak sluneční soustava si uchovává své komplexní rytmické vzorce neustále se měnících meziplanetárních vztahů. Každé vysvětlení je symbolické. Důležité je pochopit, k čemu se každá jednotlivá komponenta symbolické soustavy, kterou člověk používá, vztahuje na úrovni, k níž se soustřeďuje jeho pozornost.

V každé situaci cyklického charakteru – to jest v takové, jež má svůj přesný začátek, prochází procesem vývoje a končí – jsou vždy přítomny dva faktory, neboť takovýto existenciální cyklus začíná jedním dynamickým podnětem, který ustavuje základní neměnný rytmus bytí, „jednotící aspekt“ (neboli alfu) cyklu. Tomuto jednotícímu podnětu a formě, kterou nabývá, můžeme říkat „Slovo“, jež stojí „na počátku“, nebo genetický kód, archetyp životního cyklu, nebo „Tón“, jenž udržuje a spojuje všechny operace živého organismu v souladu s relativně jedinečným existenčním plánem. Avšak bez ohledu na název, přinejmenším v rámci existence je to trvalý faktor.

Působíc striktně na biologické úrovni, lidská bytost si existenci tak prvořadého a neměnného faktoru neuvědomuje. V Genesis 2:7 se o něm hovoří jako o „živé duši“, již do člověka vdechl vládce nad říší „života“ (biosférou), biblický „Pán Bůh“, Jahve, Tetragrammaton. Symbolickou reprezentací tohoto permanentního faktoru je nativní horoskop jedné lidské bytosti; tranzity pak souvisejí s účinky, jimiž se v každodenním vývoji lidských funkcí a jejich psychických souvislostí projevují podmínky biosféry a ryze fyzikálního prostředí.

Na úrovni vědomé lidské bytosti působící ve společnosti by měl být nativní horoskop pokládán za archetypální vzor její osobnosti – její „individuálnosti“. Jakmile se jedinci, který se vyvíjel pod mohutným vlivem určitého jazyka, náboženství, kultury a daného způsobu života, podaří uplatnit vlastní individuální centrum, vlastní „já“, promění se nativní horoskop v symbolickou mandalu, v níž se vše vztahuje k tomuto autonomnímu centru, k jeho vědomí a k jeho teoreticky nezávislé volní síle.

Na těchto dvou úrovních (společensko-kulturní a individuální) souvisejí tranzity s tím, jak konstantně proměnlivé podmínky, jež panují v rodině a společenském či podnikatelském prostředí, ovlivňují osobnost a individualitu lidské bytosti, která zde funguje, a jak se tyto podmínky odrážejí na jejím fyzickém těle a jeho funkcích.

Jakmile se jedinec ocitne na transpersonální cestě, jeho vztah k vlastní kolektivitě získává odlišný charakter. Planetární tranzity tehdy mohou často souviset se situacemi, které spíše narušují proces transformace – s tím, co rozptyluje, uvádí v pokušení, co provokuje upřímnost a odhodlanou vůli poutníkovu. Kulturní požitky nebo úspěchy (bohatství a sláva), jež společnost dokáže nabídnout, mohou být právě těmi odstrašujícími prostředky či testy, jež tranzity naznačují. Na tomto stupni mohou být některé tranzity interpretovány – a ony jí i mohou být – jako snaha této „vyšší kolektivity“ duchovních bytostí (Pleroma) zasáhnout do procesu transpersonálního překonání kulturních a společenských zájmů a nejrůznějších biologických vazeb. Takovéto „intervence“ zejména souvisejí s tranzity Uranu, Neptunu a Pluta, neboť tyto planety, které se nacházejí za saturnskými hranicemi vlastní sluneční soustavy, lze symbolicky nahlížet jako jakési „prostředníky“ či vyslance galaxie, jejichž posláním je přinášet poselství transindividuální říše já-centru mandaly osobnosti a sloužit jako ukazatelé směru orientující jedince na jeho cestě za „hvězdou“.

Studium tranzitů může být fascinujícím cvičením intuice, nesmí však být víceméně nevědomě tím, co jsme si přečetli v učebnici interpretace, která říká, co se stane, když tranzitní planeta A protne nativní pozici planety B, nebo vůči ní bude v opozici, kvadratuře, anebo s ní dokonce vytvoří trinus či sextil. V případě rychlejších planet, Merkuru, Venuše a Marsu, které se vyznačují krátkými periodami revoluce kolem zvěrokruhu, by vzhledem k životu a nativnímu horoskopu jedince měly být studovány celé opakované cykly těchto planet. Taková zkoumání mohou odhalit opakující se vzorce; a stále se vracející úkazy či vnitřní pocity ukazují na ty faktory osobnosti, jež je především třeba chápat jako nepodstatné a kterých je nutno se zbavit, vydal-li se člověk cestou radikální transformace. Takové faktory mohou být posilovány interpersonálními styky, trvalý zdroj zmatků a pochybností z nich však mohou učinit tlaky okolního prostředí – například tlak společenské skupiny, v níž se daný jedinec pohybuje, ale i opakující se záchvaty chronického onemocnění.

Tranzitují-li nad nativními planetami Merkur a Venuše, můžeme je vnímat v souvislosti s pomíjivým vlivem, jímž na členy společnosti přímo či nepřímo, ale vždy jaksi záludně působí intelektuálně-mentální a emocionální trendy kultury a módy. A módy intelektuální jsou právě tak patrné jako módy v oblékání či skupinovém chování, odrážejícím se v interpersonálních vztazích, ať už v podobě sňatku, nebo milostného vztahu. Můžeme být přesvědčeni o tom, že způsob, jakým cítíme a jakým se emocionálně projevujeme, sebe-vyjadřujeme, je vskutku naší, absolutně osobní záležitostí; je to však fantastická iluze, zvláště pak v našem moderním světě, v němž média šíří proměnlivé módy, jež zasahují každou oblast osobní aktivity, cítění a myšlení – svědčí o tom důsledky protestního hnutí mládeže a „květinových dětí“ pozdních šedesátých let.

Veuše a Mars jsou v zásadě velmi úzce spojeny s osobními emocemi, ale i ony jsou determinovány kolektivními trendy a tlaky víc, než jsme ochotni připustit, To, co psychologové s oblibou nazývají „spontaneitou“, je v převážné většině případů projevem nevědomě determinujících představ či interpersonálních vlivů, jež psyché vstřebala, ale jejichž pramen byl zapomenut.

Tranzity Jupiteru a Saturnu souvisejí především s širšími aspekty kolektivního života – s náboženstvím, úřady a zákony. Jupiter projde zvěrokruhem zhruba za dvanáct let a jeho průchod nativními domy v daném okamžiku naznačuje, jaký vliv mají peníze, bohatství, bohaté společenské styky anebo touha setkávat se a pracovat s lidmi, na nejrůznější oblasti zkušeností. Jupiter souvisí s expanzí vůbec, avšak možnost expandovat velmi často závisí na obecných podmínkách podnikání, na daních, ale také na tom, jak daná společenská skupina reaguje na náboženství, politiku či obchodování. Prochází-li Jupiter nad nativním Sluncem čili Ascendentem toho kterého jedince, nemusí to znamenat větší bohatství či prestiž, ale spíše fakt, že v průběhu tranzitu budou mít jupiterské faktory ve společnosti koncentrovanější vliv na jedincův život.

Zvláště významný je téměř třicetiletý cyklus Saturnu, neboť se může proplétat s rovněž třicetiletým progresivním lunačním cyklem a reagovat na něj. Fáze těchto cyklů neprobíhají současně, pouze tehdy, narodil-li se člověk právě za Novoluní. Zatímco progresivní lunační cykly souvisejí s autonomním vnitřním rozvinutím potenciálu lidské bytosti, cyklus saturnský především souvisí s rozvojem jejího smyslu pro bezpečí a ego. Tento smysl pro bezpečí je v prvních třiceti letech života jedince dán především jeho fyzickou a emocionální vitalitou a mnohdy i rodičovskou podporou. V normálních dobách získává smysl pro bezpečí v duševní a emocionální rovině podobu buď naprosté oddanosti tradicím a rodičovskému způsobu života, anebo vzpoury proti rodině a společenskému prostředí – vzpoura mládeži dává jakousi negativní oporu. Ve skutečnosti jsou však běžně obě alternativy zakoušeny současně – přinejmenším po pubertě.

V průběhu druhého třicetiletého cyklu získává saturnský smysl pro bezpečí – aspoň teoreticky – individualizovaný ráz, jehož se v době před prvním „návratem Saturnu“ vskutku nedostávalo. Mladý člověk ve svých dvaceti letech často tvrdí, jakým že je skutečně „jedincem“, jedincem nezávislým a jistým si vlastní identitou. A přesto je neustále poznamenáván společenskými i finančními tlaky, jež ho nutí k tomu, aby na kolektivní tlaky reagoval, a tak si budoval vlastní identitu. Po třicítce by se měl člověk s takovými problémy vypořádávat více vědomě a s vnitřním smyslem pro bezpečí. Po šedesátce by měl takový víceméně již „penzionovaný“ jedinec mít vnější jistotu ve vlastních investicích, v podpoře vlastních dětí, možná v „sociálním zabezpečení“ – v některých případech však také ve veřejné prestiži a proslulosti. Nedostává-li se podobných sociálních podpor, může si člověk vypracovat hluboký a neotřesitelný smysl pro bezpečí na základě filosofického anebo (a to častěji) náboženského pochopení a vyrovnanosti s vlastním osudem. V tom spočívá moudrost stáří. Jestliže však zkušenosti předcházejících saturnských cyklů byly frustrující a trpké, jestliže se život zdál být hrozivě prázdný, pak saturnské cykly mohou organickým a intelektuálním funkcím reprezentovaným tranzitovanými planetami přidat na ztuhlosti a zkornatělosti.

Většinou by však člověk při tranzitu Saturnu nad zodiakálním stupněm, na němž se nalézá nativní planeta, neměl očekávat výjimečně obyčejné či nudné zkušenosti, spíše naopak lze čekat situace, jež ego nutí k tomu, aby se s životní funkcí či aspektem osobnosti, jež nativní planeta symbolizuje, co nejefektivněji vyrovnalo. Když Saturn prochází nad nativním Sluncem, může to negativně poznamenat vitální síly a utlumit jejich tonus; příčiny je však zapotřebí hledat buď v předchozím oslabení ega, nebo ve vlivu společenských, politických, náboženských či etických sil. Tyto síly mohou působit „zvnějšku“, jako například v případě úpadku firmy vyvolaném krizí nebo změnou módy, anebo při srážce s policií, ať už oprávněné, či nikoli. Je známo množství lidí, kteří jsou v okamžiku saturnského průchodu nad nativním Sluncem nuceni nést obrovskou podnikatelskou odpovědnost nebo vykonávat důležitý a náročný politický úkol. Saturnské síly mohou rovněž působit „uvnitř“ mysli a psýchy ve smyslu toho, čemu se říká „svědomí“ – důsledku kolektivní tradice, v níž člověk mohl přestat pokračovat, ale která přesto zůstala pevně usazena v podvědomí (kolektivním psychismu).

Tranzity Uranu mohou vyvolat buď náhlé změny, anebo zaměřit transformativní proces do té oblasti osobnosti, kterou poznamenávají. V naší současné individualistické a intelektuálně orientované společnosti je čtyřiaosmdesátiletý uranský cyklus velmi významný. Mám za to, že v okamžiku, kdy lidská bytost využitím výkonné a relativně nezávislé mysli dosáhne individualizovaného postavení, bude rozpětí 84 let archetypální mírou života. To samozřejmě neznamená, že by jedinec nemohl žít déle; žije-li déle, je to pravděpodobně v důsledku sil, které působí za hranicemi jeho individuality – přičemž některé z nich se zřejmě odvíjejí od speciálního genetického základu, který zase souvisí s určitými biosférickými podmínkami. Devadesátiletá perioda podmíněná třemi třicetiletými saturnskými cykly může velice ovlivnit těch několik let prožitých za hranicemi čtyřiaosmdesátiletého uranského cyklu. Pokud jde o tranzitní cykly Neptunu a Pluta (163,74 a 245,33 let), je zřejmé, že přesahují běžné životní rozpětí současného stupně lidského vývoje. Jejich tranzitní kvadratury a semikvadratury ve vztahu k jejich vlastním nativním pozicím, podobně jako celý rozsah aspektů k jiným nativním planetám, mohou symbolizovat narušující, ale i očišťující a potenciálně regenerativní krize růstu a identity.

Tranzity transsaturnských planet nabývají na významu tehdy, když se jedinec rozhodl pro transpersonální Cestu; tehdy totiž učinil krok, v jehož důsledku se na něj obrátí pozornost „vyšší kolektivity“ transindividuálních bytostí. Když Uran, Neptun a Pluto procházejí nad Sluncem, Lunou a čtyřmi Hroty horoskopu zrození, dostávají se do úzké souvislosti s výrazně kritickými body zvratu v životě jedince a astrolog, zastávající transpersonální přístup pak musí být velmi obezřetný, když naznačuje, jaký význam mohou tyto krize mít v procesu repolarizace mysli a aktivit jeho klienta.

Nikdy není možné pouze z ryze astrologických dat předvídat, jakou podobu tyto krize mohou mít, a transpersonální astrolog by si zcela jistě neměl v takových předpovědích libovat. Na transpersonální úrovni není skutečně zajímavé, co se přesně stane. Základním požadavkem je být naprosto otevřený možnosti radikální transformace kteréhokoli prvku osobnosti. Charakter já-centra osobnosti může být výrazně poznamenán tehdy, když Uran prochází Sluncem, nebo vůči němu stojí v opozici či kvadratuře. Konjunkce tranzitního Uranu s nativním Sluncem téměř neomylně souvisí se základní změnou v životě jedince kráčejícího transpersonální cestou, a velmi často i s tím, čemu se říká krize identity. Setrvačnost saturnského důrazu na vnější či vnitřní bezpečnost však nemusí dovolit, aby tato krize uvolnila hlubší potenciál proměny a přeorientování.

Jestliže například člověk přijde o zaměstnání nebo ztratí své veřejné postavení v době, kdy Mars a Uran procházejí jeho Mediem Coeli, může zakoušet skleslost a zahořklost (hlavně tehdy, je-li do procesu zapojen i Pluto) a bojuje o to, aby se dostal k podobnému místu, využívaje svých znalostí trhu práce. Planetární tranzity je třeba pokládat za indikátory nepříjemných událostí, jež by měl astrolog očekávat. Avšak jedinec, jehož mysl je zaměřena na proces transformace, bude ztrátu zaměstnání při takovýchto aspektech pokládat za životní „zjevení“, že je čas pro transformaci toho, co je Mediem Coeli symbolizováno jako jeho individuální centrum vědomí – a to je podstatně důležitější než pouhý přechod z jednoho zaměstnání do jiného.

Astrologovým úkolem na takovéto transpersonální úrovni je evokovat cokoli, co může být novou možností činu nebo pochopení, která klientovi pomůže „uvolnit křeč vědomí“, o níž hovořil Carl Jung, aniž by však klient ztratil schopnost rozlišovat.

Tranzit Neptunu může rozrušit a zmást onu část osobnosti, jíž se dotýká, úžasnými vizemi či nadějemi, které odporují individuální dharmě. Ty totiž často používají stejného materiálu, jakým náboženská tradice anebo jakékoli jiné „esoterické“ učení naplnily mysl jedince. Stane-li se tak, často nadejde okamžik, kdy Pluto takovou mysl odromantizuje a zanechá ji prázdnou a ohromenou.

Je důležité si uvědomit onen dosti mimořádný fakt, že archetypální délky cyklů těchto tří transformativních vyslanců galaxie obíhajících kolem Slunce jsou k sobě v takovém poměru, že dva cykly Uranu se rovnají jednomu cyklu Neptunu, a tři cykly Neptunu jednomu cyklu Pluta.44) Jinak řečeno, působení těchto tří planet by mělo být zkoumáno a vnímáno jako jakýsi trojný proces. Co začíná Uranem, pokračuje Neptunem a – v míře, v jaké jsme schopni chápat – končí Plutem. To neznamená, že za Plutem již není žádná další planeta; jedna možná byla objevena, nemusí to však být planeta obvyklého druhu. Ale i když taková je, Pluto stále může představovat konec určitého procesu – totální atomizace toho, co kdysi bývalo „pevnou“ strukturou. Bude-li proces symbolizovaný Uranem, Neptunem a Plutem úspěšný, měl by být následován další fází, jež bude souviset s reorganizací na nové úrovni. Tento reorganizační proces jsem symbolizoval jménem Proserpina – avšak Proserpina nemusí být viditelnou planetou. Mohla by zůstat neviditelnou, jestliže kolektivní, celoplanetární krize transformace, kterou dnes lidstvo prochází, nezíská konstruktivní význam a skončí katastrofou.

Z holistického hlediska spočívá hodnota tranzitů v tom, že nám pomáhají několika způsoby dělit rozpětí lidského života, a tak astrologovi umožňují pozorovat rozvíjení komplexního modelu, který může zahrnovat nejen osobní rozvoj, ale i transpersonální transformaci. Z osobnostně zaměřeného pohledu je tento model zarámován repetitivním kruhem narození, smrti a nového zrodu; to, co bylo potenciálem „semínka“ se rozvíjí, dosahuje jistého stupně naplnění, a pak se rozpadá – zůstává úroda, část nespotřebované energie a nedokončeného díla, a to vše pak ovlivní nový životní cyklus. Tato cyklická sekvence tvoří to, co hinduisté nazývají sansára – kolo zrodu a smrti – kolo karmy, neustále se točící a vytvářející nové a často se opakující životy, související jeden s druhým na základě „horizontálního“ časového vztahu.

Transpersonální přístup, zejména tehdy, vychází-li z principu holarchie, nám dává možnost jiného procesu – mnohoúrovňového procesu, který se neuzavírá v sobě samotném. Takový proces předpokládá vzájemnou souhru a závislost menších a větších Celků. Ukazuje relativní hodnotu a cíl „sebe-realizace“, jíž náš západní individualismus (neboli filosofický „personalismus“ či okultní monádologie) přikládá tak absolutní význam. Prostřednictvím symbolů univerzalistické interakce a vzájemné závislosti se snaží evokovat dvojný vzájemný vztah mezi úrovněmi celostnosti – „sestupem“ vyššího bytí a současným „vzestupem“ bytí nižšího – a jejich konečného setkání.

Co z tohoto setkání – „sňatku Nebes a Země“ – vzejde, je stále pro většinu lidí velkým tajemstvím. Dnes už není nutné, aby to bylo tajemství; anebo, přesněji řečeno, můžeme to chápat a zakoušet jako „Mysterium“ v původním slova smyslu: jako rituální slavnost, během které čin okamžitě zjevuje svůj význam, a vědomí a aktivita splývají v báseň bytí. Na tomto stupni vývoje vědomí lze lidské bytí vnímat a zakoušet jako celostnost jsoucna postupně vznikajícího v cyklickém a mnohaúrovňovém procesu změny. Každá úroveň odpovídá základnímu druhu potřeby; a všechny potřeby a všechna řešení spolupůsobí a vzájemně se prostupují.

Stejně tak lze o všech přístupech k astrologii říci, že bez ohledu na to, zda představují analytickou znalost či syntetizující moudrost, vzájemně se ovlivňují a prostupují. Každý přístup, je-li zastáván upřímně, čestně a účinně, vychází vstříc potřebám lidské bytosti. Ale právě proto, že lidstvo dnes dosáhlo nové úrovně znalostí a mělo by též dosáhnout nové úrovně pochopení, je požadavek nových symbolů i nových úrovní interpretace skutečností, která by neměla být odmítána nebo opomíjena. Transpersonální přístup k astrologii představuje takový způsob myšlení, který nám může napomoci k tomu, abychom stále složitější zkušenosti, jejichž důsledky mohou snadno mást nebo ochromovat naši mysl a cítění, uváděli do uspořádanějšího a smysluplnějšího vzorce. Objektivní a neemocionální pozorování vývoje tohoto vzorce může jedincům využívajícím všeho, co se proti nim staví, vyčerpávajícím a nejtrasformativnějším způsobem, přinášet nové a nové objevy.

Astrologie transformace (us originál 1979 nakl. Quest Books, český překlad Miroslav Drozd, Půdorys 1997)