Rudhyar: Šestý dům
Dane Rudhyar: Šestý dům
Šestý dům je dům “padající”, je posledním ze tří domů které mají svůj symbolický počátek v Nadiru, to znamená v nejnižším konci vertikální osy nativity, poledníkové linie. Padající domy jsou třetí, šestý, devátý a dvanáctý, ale je základní rozdíl mezi šestým a dvanáctým domem které končí v tomto pořadí na Descendentu a Ascendentu – západním a východním bodu natálního horizontu – a třetím a devátým domem které končí na Nadiru a Zenitu.
Horizont je nezaměnitelnou skutečností zkušenosti. Odděluje to co je nad od toho co je pod zemským povrchem. Žádné dělení nemůže být hmatatelnější. Vertikální linie meridiánu není tak snadno vnímatelná. Rozdělení oblohy a celé nativity na východní a západní polovinu není naznačeno žádnou zřetelnou dělící čarou. Ta se pohybuje z třetího domu do čtvrtého, ale přechod z šestého do sedmého a dvanáctého do prvního je jasný. To s sebou samozřejmě nese krize vnímání, “změnu vědomí”. Šestý dům se vztahuje k fázi osobního přepracování, dvanáctý k fázi společenské a existenciální repolarizace. Avšak typ zkušenosti šestého domu vede přirozeně k domu sedmému, a když člověk zakouší ve dvanáctém domu konečnou fázi cyklu zkušenosti zároveň zasévá,ať už to ví nebo ne, semena která budou vytvářet a podmiňovat začátek nového cyklu v prvním domu.
Proč by měly zkušenosti šestého domu napravovat a co v sobě taková náprava zahrnuje. Tato otázka může být zodpovězena pokud uvážíme že šestý dům následuje pátý, dům sebe-vyjádření a emotivní nebo tvůrčí aktivity. V každém lidském životě nastává doba kdy si je člověk nucen uvědomit že to co dělá, cítí nebo myslí není ideálním stavem chování, osobního úspěchu a zdaru který si sám pro sebe určil. Dokonce nejsebeuspokojenější jedinec si je vědom nějakého nedostatku, jeho sebeuspokojení je velmi často obrazovkou za kterou se skrývá nepřiznaný pocit méněcennosti, nejistoty nebo strachu ze selhání. I kdyby existoval plně sám se sebou spokojený jedinec, život by mu jednoho dne ukázal že jeho tělo nebo jeho mysl, jeho emoce nebo jeho nervy nebyly schopné setkat se s jistým stavem nouze nebo zpochybnění. Nemoc, bolest, vnitřní pochybnosti a konflikty jsou charakteristickými doklady alespoň relativní porážky nebo nedostatku.
Ale kdo může být naprosto úspěšný v ztělesňování a aktualizaci potencialit které obsahuje jeho osobnost? Jednou je tvůrčí práce dokončená, skladatel, spisovatel nebo výtvarník si je často bolestně vědom že by mohl vytvořit větší dílo. Milenec dosahuje bodu kdy láska slábne nebo prudce končí a může se vynořit pronikavý pocit:” Proč jsem nebyl schopen udržet tento milostný vztah šťastný, naplňující? Co jsem udělal a řekl že jsem narušil nebo zmařil pocit sdílení?” A rodič nebo učitel který se setkává se vzdorovitostí a možná pohrdáním nebo nepřátelstvím dítěte které chtěl vychovávat, si nemůže pomoci a láme si hlavu nad tím co udělal špatně, nebo jestli cíl promítaný na dítě měl fakticky nějakou hodnotu. Tudíž, zkušenost nezdaru vzniká když se sebe-vyjádření a tvůrčí snahy setkávají se zvraty a mysl a duše se cítí prázdné a poražené životem – alespoň do určitého stupně, sami proti sobě.
Skutečným problémem za těchto okolností je co jedinec dělá se svou zkušeností nezdaru a důsledky alespoň relativní porážky. Jak reaguje na poznání toho že postrádá sílu, odolnost, přizpůsobivost, technickou zručnost nebo moudrost, vytříbenost a schopnost upřímně milovat. Jak se setkává s uvědoměním si nezbytnosti sebe-zdokonalení. Jak by se s ním měl setkat tak aby zajistil nejlepší možné výsledky.
Skutečná lidská důležitost je často odhalena když se člověk musí vypořádat se zkušenostmi nedostatku, nouze, frustrace nebo porážky. Když je schopný běžných potřeb dne a schopný setkat se s rozumnou rozvahou s tím co po něm život a společnost – nebo jeho rodina – požaduje, vidíme pouze jeho pracovní SCHOPNOSTI. Když tyto schopnosti selhávají nebo nejsou rovny svému úkolu, když jeho tělo onemocní nebo jeho mysl ztrácí svou normální stabilitu, potom vidíme bytost SAMU O SOBĚ. Ale ve skutečnosti poznáváme toto skutečné jedincovo já ani ne tak tím čeho dosáhl jako spíše způsobem jakým přistupuje k mimořádným událostem, KVALITOU JEHO REAKCÍ na nedostatek a porážku.
Jestliže osoba s velkými zásobami vitality onemocní a dosáhne efektního uzdravení, jestliže se národ stojící tváří v tvář válce nebo katastrofě úspěšně vrhne na program enormní produkce, toto nutně neodkrývá velikost jedincova vnitřního já nebo duše člověka. Co se duchovně počítá je kvalita úsilí a co toto úsilí vytváří v jedinci nebo národu. Jsou to důsledky vítězství které prověřují kvalitu vítězství. To je to co působí na mysl a duši vítězného.
Krize jsou příležitostmi k růstu stejně jako výzvami, ale je růst a růst. Člověk může růst ve většího a tlustšího, bohatšího a sebe-důležitějšího. Činí ho to lépe připraveným na setkání s příštími krizemi? Je tím blíže k naplnění svého skutečného a podstatného cíle v životě? Jestliže ne, potom se jedná pouze o falešný typ růstu. Růst znamená stávat se, skutečně a efektivně, tím co potenciálně jsme jako spirituální bytosti na prahu našeho zrození. To znamená dosáhnout podstatného cíle našeho života jako celku – Božího záměru s námi, jak by mohl říct jedinec s náboženskými sklony.
Hlavní otázkou potom je: jak se můžu nejlépe orientovat v blížících se krizích? Jestliže přichází neohlášené ( takové jako náhlá nemoc, nehoda nebo smrt ) je nejzákladnější silou, úkolem nebo hnací silou to že bych měl zvládnout mimořádnou událost – a co víc, zvládnout ji tak že duchovně vyrostu díky obtížím?
Většina lidí, se očividně nezdržuje kladením těchto otázek nebo nalézáním odpovědí, je dobře že to nedělají, alespoň ZPOČÁTKU, protože je pro mladou bytost dobré podrobit samu sebe zkoušce, poznat svá omezení pomocí opravdového selhání. To posiluje charakter a uvědomění si “sebe sama”. Ale když dosáhnou určitého věku a uvědomí si že je něco zcela v nepořádku, ve způsobu kterým přistupovali ke svým krizím a vypořádávali se se svými nemocemi nebo pocitem méněcennosti, potom nastává čas odhalit víc o sobě samých a svých vrozených schopnostech k zvládnutí těchto krizí. Reorientace se ukázala být nezbytnou. Možná bude potřeba naučit se novým technikám a co je podstatnější novému přístupu k používání dovedností které již ovládáme.
A to tam kde zaujímá své místo idea učednictví. Jedinec se může naučit jak na to z psané instruktáže nebo nestranného vyjádření. Může se také zpaměti naučit soubor odpovědí na kritické situace – například, co dělat v dopravní zácpě když řídí auto. To je technická znalost a v Americe dnes uctíváme tento typ znalosti. Ale i technicky zručný řidič může – díky netrpělivosti, emocionální bezstarostnosti nebo vyčerpání a nervovému napětí – přesto způsobit vážnou nehodu. Technika může být přiměřená k zvládnutí blížící se krize, ale osobní, emocionální nebo psychologický přístup k možnosti krize může přemoci schopnost použít tuto techniku. V některých případech účast podvědomí přející selhání nebo smrti může činit porážku téměř chorobnou.
Učednictví, když je správně chápáno v sobě nezahrnuje pouze učení a dovednost. Je to bytí vystavené vlivu jedince který nemá pouze dovednost, ale je schopný ji používat k maximální plnosti v době krize. Žák osvojující si znalost od učitele, učedník přijímající od svého mistra schopnost transformovat svůj osobní postoj k životu, k sobě samému a Bohu, tak že může používat jakoukoliv dovednost kterou má – nebo jakékoliv vnuknutí které k němu přichází – efektivně a kreativně.
Nicméně, tato schopnost kterou učedník přijímá, k němu nepřichází POKUD K TOMU NENÍ ZPŮSOBILÝ. Musí objevit způsob jak nejlépe získat způsobilost a to v sobě vždy zahrnuje nějaký druh přípravné reorientace. Předtím než může učedník skutečně přijmout schopnost zakoušet, s pomocí mistra, skutečnou vnitřní proměnu, musí TOUŽIT po změně a růstu. Musí být připraven sloužit a poslouchat, protože opravdová a dychtivě přijatá služba je pouze lékem na egocentričnost nebo sobectví. Schopnost poslouchat a řídit se příkazy je nutná, pokud má učedník úspěšně projít krizí což v sobě zahrnuje zpochybnění samotné existence jeho ega.
Protože šestý dům představuje v podstatě všechno co se týká OSOBNÍCH KRIZÍ a způsobu jak se nimi setkat, ukazuje více než kterýkoliv jiný faktor v celku astrologické nativity, jak jedinec může růst a transformovat se. Naznačuje, svým obsahem, základní typ nebo typy výzev které mají být očekávány vždycky když se projevují vhodné příležitosti k růstu. Tyto příležitosti se mohou projevovat pomocí života samotného nebo přítomností mistra a duchovního průvodce, JEJÍMIŽ ÚKOLY JE ČINIT PŘÍLEŽITOSTI KONKRÉTNĚJŠÍ A TÍM KRIZE ZAMĚŘENĚJŠÍ A NALÉHAVĚJŠÍ.
V tradičních astrologických učebnicích je šestý dům zmiňován jako dům vztahující se k zaměstnání – buď k zaměstnancům které jedinec zaměstnává nebo k jedincovu zaměstnavateli – ke každodenní práci, ke všem formám tréninku, k záležitostem týkajícím se zdraví a hygieny – a ve zvláštních případech vojenské služby. Jako obvykle jsou takové tradiční významy samy o sobě povrchní, omezující a selhávající pokud mají odhalit základní význam tohoto nejdůležitějšího domu.
Základním významem je osobní růst. Růst znamená transformaci nebo změnu stavu. Tato změna vyžaduje udělat nový krok dopředu, nebo, jestliže je pohyb negativní, zpět. V každém novém kroku který jedinec dělá, je okamžik během něhož ztrácí rovnováhu, ztrácí předchozí stav rovnováhy (nebo stability) a ještě nedosáhl stavu který je před ním. Tento stav ztráty rovnováhy je známkou krize. Všechny krize jsou přechody mezi dvěma stavy nebo podmínkami existence nebo vědomí. Většina přechodů je těžkých nebo bolestných, těžko nimi nějaký člověk projde rozvážně a vědomě pokud netouží po riziku náhlého nebo bolestného poznání že postrádá nějakou dovednost, že, alespoň částečně selhal nebo byl poražen.
Nemoc může být přímým důsledkem nějaké porážky vitálních energií neschopných dostát výzvě stát se silnějšími nebo pokusu duše vtisknout vědomí potřebu nápravy postoje nebo známkou normální tělesné dezintegrace ve stáří. Tělu nebo mysli může být také vnucena násilným vlivem celospolečenské krize, války nebo revoluce. Nicméně v tomto případě je nejdůležitějším polem rozrušení dvanáctý dům, šestý dům, jeho polární protiklad, v prvé řadě ukazuje reakci jedince na společenskou situaci.
Nicméně, nemělo by se zapomínat, že pro jedince je normálním způsobem rozvoje reakce na společenskou nebo národní potřebu, a tento normální způsob nevyhnutelně nevyžaduje aby prošel vážnou krizí nebo zkušeností nemoci. Vyžaduje aby přispěl k produktivitě a růstu svého společenství, a toto přispění obvykle bere podobu zaměstnání nebo služby.
Takový příspěvek může zahrnovat velké množství malých krizí nebo odhodlaných snah přizpůsobit se společenským podmínkám – i když jde pouze o denní dojíždění v přeplněných podzemkách , nebo snahu přemoci ranní únavu když zazvoní budík – moderní otrocký dráb – vyhánějící člověka z dřímot.
Jestliže je vztah jedince k jeho společenství negativní, zaměstnání představuje otročinu, hrubou nebo mírnější, pokud je jedincova společnost vnitřně rozpolcena válkou nebo revolucí, oblast zkušeností šestého domu představuje nějaký typ nedobrovolné vojenské služby. Krize se potom zostřují, přestože jsou malé a opakované. Přesto tyto krize mohou pro jedince stále představovat vývoj – otrok může vykazovat rychlejší duchovní vývoj než jeho bezohledný pán! To co hraje roli je zaujatý postoj a stupeň na který byl duch, uvnitř vnitřního já, probuzen a je schopný vyvolat transformace v celku osobnosti. Toto by mělo, alespoň do určité míry, zahrnovat transformaci tělesných reakcí a instinktivních nutkání a tužeb.
V nejzazší mezi, je alternativou transformace smrt. Smrt může být velmi pomalý a postupný proces ke kterému jedincova duše dává souhlas nebo dokonce způsobuje vyčerpanost a zoufalství. Růst vždy představuje nějaký typ transformace. Hlavní myšlenkou šestého domu je: PROMĚŇTE SE! Žádná osoba se zdůrazněným šestým domem by se neměla pokoušet vyhnout se nebo odmítat pozornost tomuto volání po transformaci.
Jednat v rámci pravidel znamená akceptovat neměnný stav, to znamená přijmout nevyhnutelnost krystalizace, degradaci živého v neživé, v kámen. Všechno dynamicky živé v sobě zahrnuje transformaci – transformaci osobnosti a tvůrčího příspěvku k transformaci společnosti a civilizace. Být tvůrčí znamená být zprostředkovatelem transformace, to znamená použít krize k maximálnímu naplnění tak jak přicházejí a vyžadují skutečné a úspěšné proměny.
Zrození, katarze a proměny v sobě nejčastěji zahrnují utrpení. Největší zkouškou šestého domu je zkouška utrpením – a také trpělivosti a schopnosti snášet utrpení. Schopnosti snášet ho s živou a pevnou vírou, takovou že krize povedou k novému typu zkušenosti a tím k typu znovuzrození nebo reintegrace která je příslibem úspěchu. Přesto, víra nečiní bolest nebo psychické tlaky a úzkosti o nic méně skutečnými, nicméně může jim dát konstruktivní význam a člověk může snášet téměř cokoliv co je smysluplné, ledaže by vitální síly jeho těla nemohly déle aktivovat zničené orgány.
V dobře známém gnostickém hymnu prvních křesťanských století Ježíš říká: “Jestliže nevíte jak trpět, nemáte sílu trpět.” Utrpení je cestou k repolarizaci nebo znovuzrození. Opětovné vzkříšení v sobě zahrnuje předchozí ukřižování. Jedinec se musí naučit čelit neúspěchu s odvahou a čistou myslí – ať už se jedná o jeho vlastní neúspěch nebo osob mu blízkých nebo jeho společnosti jako celku. Musí se vyrovnat s příčinami neúspěchu nebo frustrace objektivně a nezaujatě, jakoby z odstupu, avšak se soucitem a bez pocitu viny. Toto je nestrannost a také to co je fakticky míněno oddělením. Oddělení nepopírá schopnost vcítit se, vytváří odstup, a odstup je nezbytný k zhodnocení toho co se stalo.
Říká se že čas léčí všechny rány, ale to jenom proto že mnoho nepatrných spojení pocitů a vzpomínek které spojovaly toho který jedná se skutkem se postupně přerušily a zmizely z vědomí zatímco jiné zkušenosti zaplňovaly mysl okamžik po okamžiku, rok po roku. Ten který jedná se vypořádá se skutkem a utrpení je zapomenuto – možná až do dne, kdy se setká s novou zkouškou své schopnosti transformovat se. Musí se s ní setkat na pravém místě v poli vědomí v kterém bylo něco podobného kdysi zakoušeno. Všechno potom závisí na kvalitě ozdravného procesu který zaujal místo. Úplné ozdravení posiluje narušenou funkci, neúplné může vést k oslabení a zranitelnosti organismu.
Šestý dům se vztahuje ke všem zkušenostem uzdravování a strachu z nemoci nebo selhání. Jestliže kořeny osobnosti nejsou hluboké nebo široké, individuální požadavek sebevyjádření a emocionálního naplnění v pátém domu aktivit má větší šanci ve svých pokusech selhat, jestliže používá sebevyjadřování k zakrytí své touhy po pomoci. Nezdar potom vede sebelítosti. Zraněné vědomí křičí: ” Proč se to stalo mně?” Stalo se to protože jedinec ještě plně nerealizoval své schopnosti a svůj konkrétní osud.
Taková realizace často přichází skrze pracovní nadšení. Může přijít skrze službu, protože pouze skrze služebnictví může jedinec nabýt mistrovství. Nejhlubší význam jedince je odhalován v jeho schopnosti a ochotě sloužit – která může zahrnovat jeho způsobilost rozpoznat význam jiných a být pokorný. Velká osoba je pokorná protože ví, hluboko uvnitř sebe, jak by mohla být mnohem větší. Opravdová velikost předem vylučuje sebeuspokojení. Pouze velký člověk může vidět až za sebe, a tato vize musí projít stadiem “stínu” které se váže k dosažení čehokoliv. V šestém domě se jedinec může setkat se svým stínem – ne s konečným “Strážcem prahu” který patří spíše k dvanáctému domu, ale se stínem své touhy být velký, ušlechtilý, vlivný. K tomuto setkání může dojít skrze ponížení, nemoc nebo nekontrolovatelný strach když přichází osudová výzva. Může jít o silně katarzní zkušenost, může také jít o exaltované a transformující navštívení. Kvalita reakce celkové bytosti na toto navštívení určuje kvalitu skutečně přínosného vztahu do kterého jedinec vstupuje s ostatními.
Přítomnost planety v šestém domu nativity neznamená že planeta je v nepříznivém postavení. V tomto domu není nic skutečně negativního nebo “špatného”. Když je v něm planeta umístěna, znamená to že základní funkce představovaná planetou by měla být použita k co nejúspěšnějšímu setkání se zkušenostmi vztahujícími se k práci, službě, nemoci, sebetransformaci, přepracování a repolarizaci jedincových energií a ega které je do značné míry neúspěšně užívalo. Tyto zkušenosti jsou nutné v celkovém procesu individuálního růstu. Dochází k nim na dvou nebo třech úrovních, od těch které jsou fyzickou prací a zdravotními potížemi až po ty které jsou skutečným následovnictvím “mistrovství”. Tyto zkušenosti by neměly být odsunovány stranou jenom proto že obvykle způsobují napětí a stres, bolest a utrpení. Jak jsem již napsal jinde:”Bolest je strážcem našich neodhalených pokladů….lidé ještě nejsou tak úplně “Lidmi”. Podnikají kroky k mistrovství, k správnému užívání schopnosti “být člověkem”….utrpení je podkladem našeho božství. Můžeme o ně zakopnout a vrátit se zpět do dělohy času opakovat ještě jednou náš tragický pokus o metamorfózu. Nebo se ho můžeme dotknout, pozvednout potlačením samotného zdroje našich slz a použít utrpení k dosažení široké náruče Toho Který je naším Já přivedeným k novému životu. Utrpení může ustat pouze s opětovným vzkříšením v každém člověku který je opravdu člověkem. Protože být člověkem znamená být neustále něčím větším než jedinec je. Až do okamžiku kdy se lidství spojí s božstvím. Dokud se jedinec nestane člověkem. Až se všichni vítězní lidé naučí správně používat ve své plnosti schopnost která je jejich božstvím, nebude již utrpení třeba.
Dane Rudhyar Astrologické domy – Spektrum individuální zkušenosti, angl. The Astrological Houses – The Spectrum of Individual experience 1972
pracovní překlad Jiří Markes
