Rudhyar: Dvanáctý dům
Dane Rudhyar: Dvanáctý dům
Dvanáctý dům uzavírá cyklus lidské zkušenosti. Je poslední fází v procesu který se může během života jedince opakovat, nebo uzavřít tím co nazýváme smrt. Ve dvanáctém domě jedinec buď slučuje své úspěchy do semene nového cyklu růstu nebo se setkává s nahromaděnými výsledky svých nezdarů. Ve skutečnosti prakticky neexistuje člověk který nedosáhl nějakého úspěchu a nezakusil osobní nebo společenské prohry. V posledním domě cyklu je člověk nevyhnutelně konfrontován se svými úspěchy a nezdary. Jeho vzpomínky na minulost, vědomé nebo nevědomé, se shromažďují před prahem začátku nového cyklu. Jsou to Andělé Světla zvoucí na druhou stranu, nebo temní Strážci Prahu, jejichž rysy mají podobu jedincových frustrací, jeho životních odmítnutí, jeho strachu, jeho hříchů opomenutí stejně jako spáchaných přestupků. Jedinec se musí vyrovnat s touto složenou entitou kterou sám vytvořil. Musí jí projít, za každou cenu – jestliže pro něho má začít nový cyklus.
Nicméně, nový cyklus musí vždy začít, dokonce i když je to cyklus který se odehrává po ztrátě fyzického těla. Tak neexistuje žádný skutečný únik z konfrontace. Nicméně, vědomé ego které je nakloněno k začátku, nebo je mu předurčené začít nový cyklus ve stejném těle, obvykle věří že může uniknout přízračným formám shromažďujícím se v branách znovuzrození. Horečně si razí cestu v nevědění, neschopné přijmout nebo požehnat, očistit se nebo zvítězit. Trýzněné bolestí a vzpomínkou na své neúspěchy, nebo deprimované obavami z toho co přinese nový cyklus, dožaduje se pomoci a světla. A pomoc přichází – ale často bez povšimnutí, protože člověk může být zaslepený temnotou a znepokojený odtikáváním hodin času, které vždycky běží příliš pomalu nebo příliš rychle.
Přesto tato temnota může být snesitelná, jestliže si člověk uvědomuje že pouze rezignací na méně významné je možné zrodit se do významnějšího. V jádru semene je také světlo které čeká na příslib obnovení vlastní jaru, ale toto světlo je cizím a znepokojujícím světlem, které způsobuje že všechny věci přijímají neočekávané formy a všechny události se stávají tajuplně symbolickými. Je to cizí světlo protože prosakuje skrze mlhu akumulované minulosti ze vzdálené reality. Univerzální princip vysílá svoje signály ke konkrétnímu člověku, Celek zalévá část mořem nové životodárné krve. Pod vlivem tohoto světla naše omezená pojetí září všezahrnující vizí života, jako temné skály proměněné ultrafialovými paprsky v barevné fantazie.
Dvanáctý dům by měl být chápán, především, jako poslední fáze hemicyklu, který začal v sedmém domě. Ve dvanáctém domě končí sféra oblohy. A v této sféře nad horizontem se lidské zkušenosti nacházejí soustředěné kolem pocitu účasti ve společnosti, nebo ve světě všezahrnujícího Ducha. Zapojení do společenského nebo univerzálního Celku se definitivně a konkrétně ustavilo v desátém domě, v Zenitu. Energie produkovaná takovým zapojením se uvolnila v jedenáctém domě. Skupinová schopnost proudila skrze jedince, když tento jedinec vykonával svou společenskou nebo profesní činnost. Jestliže se jedinec setkal se zkušenostmi desátého domu vitálně a tváří v tvář, může užívat požitků kultury a přátelství nebo může hledat obraz nových společenských ideálů, nových nadějí pro lepší budoucnost. Může si užívat přítomnosti a může pro sebe a pro všechny lidi vytvářet nové zítřky. Zdrojem takového kreativního jednání je vize která se zrodila ve spojení s hvězdou která svítí v Zenitu jedincova bytí, spojení které vytvořilo skutečné a konkrétní pomocí stálého úsilí.
V pojednání o významu jedenáctého domu jsem řekl že v něm Celek působí skrze jedince a ten tak může naplnit svou funkci v soustavě tohoto Celku, není to kreace jedince – jako v pátém domě – ale skrze něho. Jaké jsou potom výsledky této kreace? Našim myslím které jsou silně hypnotizovány svou separační ideou toho co individuální jáství znamená, mohou připadat cize.
Jestliže jsme v jedenáctém domě jednali jako kreativní zprostředkovatelé skrze které schopnost společnosti – nebo naší konkrétní společenské skupiny – mohla být uvolněna tradičním způsobem jako určená kolektivními ideály, kulturou a náboženstvím, potom je pouze přirozené že bychom měli být ovlivněni nebo modelováni povahou těchto ideálů. Jestliže žijeme v materialistické úpadkové společnosti, a jestliže jsme dovolili aby fungovala skrze nás bez otázky po své opodstatněnosti, můžeme doufat že unikneme nevyhnutelnému osudu takové společnosti? Jestliže zpíváme a tančíme v bezohledném uspokojení zatímco svět spěje ke své zkáze, nemusíme pociťovat v našem podvědomí, pokud ne vědomí, dopad této zkázy?
Dopad kolektivního osudu na jedince je zhoubný. Nicméně, musí si pamatovat že ve dvanáctém domě musí čelit konečným, logickým následkům záležitostí desátého domu – a vzdáleněji, příčinným následkům fungujícím ve všech předchozích rohových domech – prvním, čtvrtém a sedmém. V desátém domě se setkáváme s potřebami společnosti, to znamená, vybíráme si nebo jsme vedeni k povolání nebo společenské pozici určitého charakteru. S těmito společenskými potřebami se setkáváme pod vzdáleným – ve výjimečných případech důvěrným – vedením naší Hvězdy v Zenitu. Stanovujeme své místo v rozsáhlejším schématu věcí. Od tohoto bodu, vliv rozsáhlejšího společenského nebo všeobecného schématu musí mít v našich životech dominantní vliv. Jej dominantní ať už ho pasivně přijímáme nebo se proti němu bouříme, ať už hrajeme hru se svými spoluobčany, nebo jednáme jako reformátoři, revolucionáři nebo delikventi.
Ve dvanáctém domě se setkáváme s výsledky naší pasivní přizpůsobivosti, nebo naší duchovní revolty. Podvědomým a slepým způsobem čelíme karmě společnosti, nebo naší karmě jako jednotlivci kteří jsou spornou stranou společnosti, pro své vlastní jáské zájmy nebo pro lepší svět. Buď směřujeme v pohodlí k duchovnímu spočinutí, akceptujíce tradice a precedenty, nebo neseme břemeno a následky svých ideálů a snah zahrnujících včlenění naší vize mezi lidi. V mnoha životech dochází v proměnlivých proporcích k setkávání obou těchto možností.
Tak jako můžeme mluvit o čtvrtém, pátém a šestém domu jako o představitelích tří rozdílných způsobů vyjádření ega, tak desátý, jedenáctý a dvanáctý dům představují několik typů kolektivního vyjádření. A tak jako šestý dům vyjadřuje krize ve zkušenosti a přechod mezi sférou pod a nad horizontem, také dvanáctý dům vyjadřuje kritický stav mezi dvěma světy. Jedinec který byl ovládán společenskými a kolektivními potřebami se potýká s potížemi při překonávání souboru podmínek které ho úzce spojovaly se společenskými a duchovními vzorci, a s přerozením v nového jedince. Toto, také, znamená repolarizaci a reorientaci, ale ne stejným způsobem jako v šestém domě, kde jedinec fungoval skrze osobní podmínky a potřebu sebekázně. To s čím se jedinec setkal ve dvanáctém domě, má svůj zdroj v kolektivních problémech, v národním nebo společenském osudu, v tlacích společnosti na vědomé ego. V obou z těchto domů může být zakoušeno mnoho bolesti, ale bolest která povstává z metamorfózy zakoušené ve dvanáctém domě má naléhavost a kvalitu nevyhnutelnosti která ji může dělat hůře snesitelnou. Jedinec nemá ve vztahu ke světu žádné východisko, kromě znovuzrození.
Dvanáctý dům obsahuje semeno tohoto znovuzrození. Symbolicky to ukazuje skutečnost že horizont – který je demarkační čarou mezi dvanáctým a prvním domem – je zakřivený. Ať už je jakkoliv malé, má toto zakřivení, které vychyluje hrot prvního domu dolů ze zorného úhlu dvanáctého domu, význam. Symbolicky můžeme říct že celková váha oblohy naléhá na horizont. Obloha se vtiskuje do semenného obrazu nového osudu a semeno budoucího cyklu se zbavuje minulosti. Podle prastaré tradice indické filosofie, určuje poslední myšlenka v okamžiku smrti vzorec budoucího vtělení.
Toto můžeme považovat pouze za symbolické tvrzení, ale jeho základní pravda může být těžko zpochybněna. Každé zrození je novým Božím skutkem, ale půda do které je semeno zaseto a samotná substance tohoto semene jsou produktem minulosti. Co je nového není ani půda ani semenná substance, ale bohem propůjčená schopnost nové bytosti přizpůsobit tyto podmínky zděděné z minulosti novým cílům. Tato schopnost je představována Ascendentem, a symbol vycházejícího stupně zodiaku nám ji pomáhá interpretovat.Tato schopnost je skutečnou Identitou jednotlivce, jestliže úspěšně dosahuje stavu opravdu individualizované osobitosti. Je mystickém Jménem novorozence.
Tato individuální Identita může nebo nemusí být funkční. Síla kolektivní paměti akumulovaná ve dvanáctém domě – která je nazývána karmou – může být tak velká že přemáhá individuální Identitu novorozence nebo přehlušuje Tón nového cyklu člověka směřujícího k možnosti znovuzrození. V tomto případě potom má nový cyklus tendenci nestát se ničím víc než opakováním starého, za nepatrně změněných podmínek, a síla kolektivu bude neustále zpochybňovat a možná úplně přemáhat jedincova ducha usilujícího o identitu. Ale jestliže se jedinec s konfrontacemi zakoušenými ve dvanáctém domě setkal úspěšně a absorboval a integroval temnotu představovanou „Strážcem Prahu“ – vzpomínky a komplexy osobního a kolektivního nevědomí – potom může Tón nového cyklu zaznít jasně. Jedinec vědomý si své skutečné Identity je schopný použít k účelu svého osudu jakékoliv podmínky zděděné ze své minulosti a minulosti své rodové linie, svých rodičů a lidstva.
Jestliže má jedinec kráčet cestou kreativního uskutečnění, minulé musí být použito. Kreativní život je ustavičnou syntézou minulosti a budoucnosti v zářivé přítomnosti – syntézy vzpomínek a cílů pomocí kreativního jednání. Je to plný a požehnaný život. Individuální Identita, Osobnost, Láska a Účast na organickém životě celku – to jsou úhelné kameny chrámu naplněného mužství a ženství. Jsou čtyřmi rohy nativity, velkolepého kříže lidského života.
Jednou z méně známých charakteristik naší západní civilizace bylo její odmítnutí myšlení a cítění z hlediska cyklických procesů. Takové odmítnutí může být pozorováno od rozhodnutí Konstantinopolského koncilu v pátém století n.l., které zakázalo víru v reinkarnaci a všechny podobné cyklické procesy, ale to je pravděpodobně podstatné pro konkrétní zdůraznění které si vybírá západní společnost a její základní funkce v historickém vývoji lidstva, to znamená, zdůraznění po definitivním rozchodu se všemi tradicemi tehdy končícího „vitalistického věku“. Naše civilizace vždy zdůrazňovala, často s tragickými výsledky, lidskou schopnost přesahování svého přirozeného bio-psychického stavu – stavu který ovládá všechny instinktivní a kmenové formy společenské organizace, zvláště ty vztahující se k zemědělským a chovatelským činnostem – a uskutečnění takového procesu pomocí použití intelektuálních rozborů a mentálních abstrakcí. To vyžaduje oddělení mysli a jejího organizátora ega od přirozených instinktů a v určitém smyslu od všech přirozených procesů. To dohání egoistickou mysl k sebeglorifikaci v protikladu k biologickým požadavkům a k představě sebe jako nejvyššího vládce životních funkcí a jejich cyklických rytmů. Ale mysl samotná stěží odolává těmto přirozeným pudům a biologickým nutkáním často idealizovaným jako „velká touha“ nebo jinými smyšlenými představami, takže se křesťanské náboženství muselo stát jejím spojencem v úsilí přesáhnout tyto životní funkce ovládané přirozenými rytmy. Toto spojenectví umožnilo vznik absolutní víry v použitelnost pouze jednoho života v kterém bude dosažen cíl duchovní transcendence.
Pouze jeden krátký život k dispozici pro dosažení takového cíle! To znamená, že každý okamžik v životě by měl usilovně směřovat k nesnadnému cíli, nesměl by být „ztracen“ žádný čas, žádná zbytečná snaha. Aby uspěl musí jedinec neustále kontrolovat energie své vnitřní přirozenosti, stejně jako přirozenosti celkově. Všechno toto nevyhnutelně vede konec konců k smrti jako velké tragédii proti které není žádné pomoci. Umírání a život jsou dvě části přirozeného cyklického procesu, ale jestliže by intelekt člověka a ambice nebo zoufalé odhodlání mohly do značné míry kontrolovat životní procesy, budou se jevit bezmocní při překonávání posledního nepřekonatelného nepřítele, smrti. Smrt musela být odsunuta za každou cenu – dokonce za cenu smrti jiných lidí. Zde máme konečný cíl „černé magie“, a také válek které v současnosti vedeme, nejen proti lidem jiných národů a ras, ale proti přírodě, která, sebezáchovně, nedbá toho co musí zemřít a nezajímá se jednotlivě o přirozené umírání.
Někteří lidé v Indii a Tibetu měli také sklon k přesahování přirozenosti. Ale přirozenými silami které kontrolovali a přesahovali byly instinkty a touhy v hloubi individuální bytosti. Způsob myšlení který byl použit v tomto procesu transcendence a v asketických postupech nebyl analytický nebo intelektuální, ale především holistický, imaginativní a integrující sílu uvnitř jednotlivého jedince. To nezahrnovalo společenské funkce a organizaci veřejného života, ale alespoň relativní a většinou vnitřní izolaci jedince od společnosti, v této izolaci nacházel pocit blaženosti a míru, v existenci naladěné na cyklické rytmy přírody. Výsledkem bylo vymizení strachu ze smrti, protože byla nahlédnuta jako nic víc než fáze všezahrnujícího procesu existence. Jogín usiloval o zkušenost smrti takovým způsobem že umírání by vedlo, buď okamžitě nebo po fázi duchovní asimilace k znovuzrození – tak jak se to děje v přírodě. Tím vznikla všeobecná víra v „reinkarnaci“ která byla přizpůsobena pro obecně rozšířené potřeby, ale jejíž univerzalistický a osobnost přesahující význam byl díky mudrcům zachován.
Jestliže strach ze smrti zmizí a je přijata víra v dostupnost „mnoha životů“ pro postupně se rozvíjející „duši“ nebo monádu, potom by mohl být navržen postup vědomé přípravy na smrt. Tento proces by měl být zahájen tiše během poslední fáze života jedince. Život a umírání byly polárními protiklady , tak jako jang a jin, a když polarita života zeslábla na určitý stupeň, polarita smrti by měla ovládat situaci. Toto byl čas na přípravu významné, poklidné a ušlechtilé smrti.
Toto je v astrologii nejpozitivnější a nejobdivuhodnější význam dvanáctého domu. Může popisovat zkušenosti které se vědomě a pokojně vztahují k úkolu přivedení procesu aktivity do významného a nepřehnaně – a zvláště ne nepřirozeně – dlouhotrvajícího konce.Toto může být, a rozhodně je, složitý úkol, nejen když jde o umírání, ale pokaždé když se jedinec pokouší přivést k smysluplnému a přesvědčivému závěru jakoukoliv aktivitu kterou na sebe vzal.
Jakýkoliv jedinec který musel improvizovaně mluvit po slavnostní párty, ví jak těžké je přivést svou řeč k přesvědčivému a významuplnému konci. Mnozí řečníci, když se dostávají k závěru svých promluv, tápou, opakují se, dosahují vrcholu a možná nakonec přece jejich slova vyčerpaně a bezvýchodně mizí. Jejich posluchači se během tohoto času unavili a okamžitě pustili z hlavy nebo zapomněli to co je snad zaujalo v některém bodě proslovu. Hudební skladatel, dramatik a romanopisec se setkává se stejnou nesnází když stojí před samozřejmou nutností přivést svoje dílo k závěru. Je poměrně snadné něco začít, spouštěcím mechanismem může být instinktivní životní impuls v jedinci, emotivní nadšení k sebevyjádření – a pozornost člověka na začátku ještě není správně zaměřena nebo je nekritická. Postupně ji poopravuje a zapomene jak věc začala.
Ale přirozená vlastnost v člověku nevytvoří významný závěr, hodný připomenutí. Přirozeným koncem všeho je vyčerpání – něco se vyčerpalo stejně jako lidé okolo vás. Projev nebo jedinec samotný umírá beze smyslu stářím. Pokud já, duchovní bytost, nepřebírá kontrolu a nesvazuje všechny volné spoje celoživotního úsilí, neshromažďuje nejpodstatnější prvky do působivého a odhalujícího závěru, existuje nebezpečí že velký okamžik bude zastřen prachem usilovného snažení.
Všechno co minulo může být z velké části zapomenuto, ale takový významný konec bude nezapomenutelný. Ten se zapisuje do povědomí a duše lidí kteří jsou mu přítomni. Jako semeno které je posledním produktem, dovršením ročního života rostliny. Rostlina umírá a semeno padá do země, ale to v sobě obsahuje sílu stále se obnovujícího života. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“. (Jan 12:24).
Symbolicky řečeno, každý velký a významný konec dlouhotrvajícího lidského úsilí může být „semenem“. Každý cyklus zkušenosti stejně jako každý lidský život může být zakončen uvolněním takového semene. Jestliže se tak nestane, potom to co zůstává je pouze prchavou vzpomínkou. Krása vrcholu cyklu může být vzpomínána, listy mohly poskytnout ochranu a potravu některým živým tvorům, kteří díky nim žily šťastněji, ale jestliže tu není žádné semeno, tresť a substance cyklu zkušenosti, slov, života jsou ztraceny.
Tělo umírá, ale hodnota života může nadále existovat. Jestliže byl jedinec schopný vytvořit hodnotný příspěvek pro své společenství, trvá v společenské formě, ve vzpomínce přátel a nepřátel. Edisonův význam navenek jasně svítí v každé elektrické lampě, má svůj hlas v každé gramofonové nahrávce. Ale součástí významu není pouze společenský faktor. Je jím také osobní a spirituální faktor. Způsobem života člověk posiluje význam své duše, protože duše je obilnicí v které je uložena sklizeň všech cyklů, tato sklizeň je tou pravou substancí konečné nesmrtelnosti člověka v duchovním těle. Když je obilnice plná, člověk dosahuje individuální nesmrtelnosti. Překonal smrt, ne jejím popřením – marným gestem – ale znalostí toho jak zemřít významuplně: zemřít smrtí rostliny která je plodná, obsahuje život obnovující semeno. Jedinou tragickou smrtí je ta která přichází v naprosté nesmyslnosti a absolutní vyčerpanosti nebo nudě – to znamená, v duševní porážce.
Umění přivést každou zkušenost k tvůrčímu konci je největším ze všech umění – a v našem západním světě možná nejméně praktikovaným. To co toto umění vyžaduje v první řadě je odvaha zříci se „stínů minulosti“. Je to odmítnutí které je také nazýváno oddělením. V znovuzrození nemůže být žádná skutečná svoboda bez vědomého oddělení od minulosti, bez schopnosti buď přivést celou minulost k významuplnému závěru, anebo odvahy říct „ukončeno“, a pustit z hlavy vzpomínku na to co muselo zůstat nedokončeno, neasimilováno, nevyřešeno, jestliže jedinec má vstoupit do nového života, nového cyklu zkušenosti.
Stíny bohužel přežívají, s nepatrnou neústupností v nevědomí – stíny nedodělaných věcí, nevyřčených slov, malých nebo velkých gest která srdcem nebo rukama nemohly být předvedeny. Řečník který vidí na hodinách na zdi že jeho čas vypršel, že musí svou řeč ukončit, si může ale nemusí najednou vzpomenout na všechno co měl v úmyslu říct. Pokusí se to všechno zhustit do zmatku poslední minuty projevu, což by vedlo k úplnému popletení jeho posluchačů? Řečníci se o to často pokoušejí a bývají zklamáni. Jedinec musí mít odvahu přestat myslet na nevyslovené záležitosti, neprožitá gesta, neprožitou lásku a vytvořit přesvědčivý konec na základě toho co vykonal. Toto samozřejmě vyžaduje dovednost, ale ještě více je potřeba odvaha. Je to nezvyklý druh odvahy, psychologický druh, ale je to odvaha nejryzejšího druhu a často je daleko obtížnější ji najít než sebrat sílu k rozhodné smrti ve vzrušení bitvy. Povaha této odvahy není obvykle ani poznána ani správně chápána. Není to citový nebo fyzický druh odvahy. Je zčásti mentální, ale ve většině případů se jedná o akt duchovní vůle. Jedinec přijímá vlastní prohru a pokračuje znovu, dobře si vědom že někdy a někde se znovu setká se stíny odmítnutého. Ale jestliže mezitím dostatečně dospěl a etabloval se na vyšší úrovni vědomí a schopnosti, bude lépe obeznámen s tím jak zacházet s nedokončenou záležitostí.
Astrologické učebnice opakují že dvanáctý dům je domem karmy a svázanosti. Ale je také potenciálně oblastí naplnění a symbolem naprostého konce který je předehrou zářnější budoucnosti. Nativní dvanáctý dům naznačuje jak může jedinec dosáhnout dokonalého naplnění, jestliže ho vůbec dosáhnout může. Neříká jestli ho jedinec dosáhne nebo nedosáhne. Neříká zda jedinec zanechá nebo nezanechá mnoho přebytečných produktů a nedokončených záležitostí v závěru svého životního cyklu nebo jakéhokoliv z menších cyklů. Neříká zda bude nebo nebude schopen zavrhnout své stíny – zavrhnout je s požehnáním a odvážně obnovit svou mysl a svůj život. Ale vypovídá něco ohledně povahy a trvání stínů s kterými se jedinec musí vyrovnat a poskytuje celkový obraz podvědomí – říše stínů a zbytků nevyřešených problémů nebo neprožitých zkušeností. Naznačuje nejlepší způsob jak se vyrovnat s jedincovými stíny a s dezintegrujícími produkty podvědomí.
Dvanáctý dům poskytuje pozitivní indikace stejně jako jakýkoliv jiný dům. Špatné domy ve skutečnosti neexistují. Ale jsou oblasti zkušenosti v kterých se odehrávají krize, a musí se odehrávat v zájmu lepší budoucnosti. V šestém domě se jedinec setkává s krizemi které vyžaduje příprava na život ve vztazích – oblast sedmého domu. Jedinec se s těmito krizemi musí zdárně vypořádat jestliže má zakusit skutečné partnerství a hluboký, živý smysl sdílení stabilního společenství. Ve dvanáctém domě jsou krize výsledkem způsobu kterým jedinec pracoval ve vztahu ke společenství nebo kultuře a jejím hodnotám. Ve dvanáctém domě se člověk setkává s výsledky svých společenských a profesních neúspěchů, nebo pocity marnosti, ale také se svými úspěchy a zisky. Především se setkává s méně zřejmými výsledky způsobů které použil aby dosáhl věhlasu a moci, nebo s výsledky zahálčivosti a netečnosti které mu přinesly vnitřní nebo vnější porážku. Mnoho úspěchů samozřejmě vytváří stín tak temný jak působivé bylo jejich dosažení. Úspěch často plodí zášť nebo nepřátelství, nebo může způsobit ostatním mizérii nebo dokonce smrt. Jedinec by si měl být těchto negativních výsledků vědom a také rizik, pocitu viny, výčitek svědomí, nočních můr opakujících minulé tragické scény které jedinec nemůže zastavit – stíny které vytvořili naše vlastní činy, přímo nebo nepřímo, dobrovolně nebo nedobrovolně.
Jediný způsob jak se vyrovnat se stínem je osvítit jej světly zaostřenými na něj z různých směrů. Jedinec nesmí být vystrašený nebo ztuhlý. Duchové a stíny zmizí když budou vystaveny světlu pochopení a soucitu.
Astrologická tradice přiřazuje čtvrtému domu význam „konce věcí“, a tak si čtenář může lámat hlavu jak se to hodí k tomu co bylo uvedeno v předcházejících odstavcích o dvanáctém domu. Tento zdánlivý rozpor může být rozřešen jestliže si jedinec uvědomí že konec o kterém mluvili tradiční astrologové byl absolutním koncem, koncem který v sobě nezahrnuje nový začátek. Ve dvanáctém domě jedinec čelí konci který se může stát a stává se začátkem – přechodem mezi dvěma cykly. Stojí na prahu mezi dvěma stavy.
Ale předpokládejme že nad tímto prahem klopýtá a hroutí se, že ho přemáhají stíny které potkává. Potom není nový cyklus znovuzrozením ale sestupem do propasti konečné a celkové dezintegrace. Jedinec propásl rozhodující okamžik transformace a sestupuje postupně prvním, druhým a třetím domem ke dnu, k definitivnímu konci ve čtvrtém domě.
V každodenním životě mnoho věcí opravdu umírá bez jakéhokoliv myslitelného obnovení, přinejmenším tak jak je naše osobní vědomí někdy schopné poznat. Když se osoba ptá na specifickou, konkrétní záležitost v horární astrologii, čtvrtý dům horárního horoskopu se opravdu vztahuje ke konci záležitosti. Avšak to co vypadá úplně bez života může po sobě zanechat stíny, v tomto případě se pozůstatky záležitosti která je považována za ukončenou vrací v podobě posedlosti jedince v podvědomí.
Nic by nemělo být uznáno za definitivně mrtvé, všechno by mělo být transformováno a přetvořeno – transformováno v jedenáctém a přetvořeno ve dvanáctém domě. Každý cyklus aktivity, když se dostává do své fáze jedenáctého a dvanáctého domu, by teoreticky měl být přetvořen v nový začátek aktivity na vyšší úrovni. Nic nekončí na mrtvém bodě, pokud to neselhalo v některém rozhodném okamžiku krize a příležitosti stát se přetvořeným a proměněným v něco nového a většího. Symbolickým místem kde se může taková proměna odehrát je dvanáctý dům. Pouze pokud je tato proměna neúspěšná nastává nevyhnutelně definitivní konec čtvrtého domu postupnými fázemi – v prvním, druhém a třetím domě považovanými v čistě negativním smyslu za fáze dezintegrace. Z tohoto důvodu je dvanáctý dům nesmírně důležitou oblastí zkušenosti, s významem který sahá daleko za povrchní význam přisuzovaný mu klasickou astrologií. Je určitě domem tajemství, protože všechny přechodné fáze jsou naplněny tajemnými a nepoznatelnými nebo iracionálními faktory. K setkání s nimi musí také dojít ať už přijímají jakoukoliv podobu. K tomuto setkání bychom měli být vybaveni jasným chápáním celého sledu minulých zkušeností, odvahou a důvěrou, a také soucitem. Taková setkání jsou přísliby nesmrtelnosti.
Dane Rudhyar: The Astrological Houses – The Spectrum of Individual experience 1972
Astrologické domy – Spektrum individuální zkušenosti
pracovní překlad Jiří Markes
učební materiál Astrologické školy pro statečné
