Rozhovor s astrologem Pavlem Turnovským v UNI 1997

Rozhovor s výtvarníkem astrologem Pavlem Turnovským

o bigbítu, umění, hvězdách a životě vedl v roce 1997 Vladimír Kouřil

výtvarník a astrolog PAVEL TURNOVSKÝ (* 19.7.1950) žije v Praze, kterou – jak praví – téměř neopouští. Jako výtvarník spolupracoval s časopisy Jazz Bulletin, Crescelle Noire, Camouflage, Flagrant Delit a dalšími. Je blízký surrealismu. V druhé polovině 70. let se stal aktivním členem Jazzové sekce. Od roku 1977 členem skupiny EXTEMPORE, později členem nástupnického MCH BANDU. Již v té době se zajímal o astrologii a související duchovní obory. Po pádu komunistického režimu založil Astrologickou společnost. Na tato témata vede vlastní přednáškové kurzy.


Jsi svázán s určitou významnou etapou české rockové scény, která by se dala nazvat zrodem alternativy. Můžeš zavzpomínat na hudbu těch dávných let?


Hudebníky a muziku tehdejší doby – jako celou tehdejší společnost – lze rozdělit nejméně na tři skupiny. Za prvé kompartají a STB povolenou, tj. z hlediska socialisicko-realisticko-esteticko-etického vyhovující, za druhé otevřeně perzekvovanou – underground – a za třetí jakousi šedou zónu mez těmito extrémy, v níž se nacházela naprostá většina všech, kteří se hudbou vyjadřovali, a nad kterou bdělo šilhavé oko establishmentu. V praxi bylo ovšem téměř nemožné dostat se z šedé zóny do skupiny povolené, na to by zájemce musel spáchat opravdu odporné svinstvo, mnohem častější byl propad do skupiny otevřeně perzekvované. Alternativa patřila právě do této ostře sledované šedé zóny. Hudebníci z alternativy, kteří se nenechali oslnit snahou o dokonalé technické provedení a akademické kompoziční postupy, přestože tím ostentativně nepohrdali, byli tvůrčí, živí a tedy nezávislí. Jedním z mála, co je dělilo od undergroundu, byla nechuť dát se zahnat do ghetta, hrát pro pár zasvěcených a nakonec třeba ztratit sebekritičnost. Někteří se estétstvím oslnit dali, od určitého okamžiku, případně od začátku alternativní image předstírali. Ti byli stejně odporní jako ona smečka bigotních kašpárků, která měla od StB povoleno producírovat se, a tak sloužit jako mlžná clona nad Biafrou ducha. Nezapomínejme, že od procesu s undergroundem v polovině 70. let jsme často užívali pořekadlo: „blbej jako muzikant“. To byla reakce na zcela nechutné výlevy některých poprockerů, jejichž duševní marasmus se projevil obviňováním „Plastiků“, že kvůli nim nesmějí hrát. A tahle lůza nadávala unisono s esťáky (StB – pozn. VK) lidem z alternativy a undergroundu do lůzy! Establishment se lehounce změnil, blbouni a kašpaři zůstali. Stačí se podívat, kdo komu dnes hraje sólo. Jsou to stále stejná strašidla, dnes jen otylejší a zchátralejší, nad kterými jsme již tenkrát pociťovali nepotlačitelné nutkání zvracet.


Jaká byla tvoje úloha v Extempore? Jsi autorem textu o jeho historii mezi lety 1965 a 1980, který vyšel jako samizdat s dokumentací pořadů počínaje Milou čtyř viselců?


Zmiňovaný text Extempore – útěk do reality je spíš faktografickou impresí než kritickým esejem. Z mého dnešního hlediska je myšlenkově velmi povrchní. Díky Cháďovi ale dostal samizdat vynikající grafickou podobu. Použili jsme v něm několik mých koláží, kterým i dnes nemohu nepřiznat slušnou úroveň.


V listopadu 1981 v členském zpravodaji Jazzové sekce Mikoláš Chadima k rozpadu Extempore prohlásil: „Většině už lezly krkem podmínky, za jakých se muzika dělá. Ani ne co do práce úřadů, ale co si muzikanti dělají mezi sebou. Všechny ty pocty, sebechvála, pozérství, přílišná spokojenost s vlastním dílem, a tak. Najednou nás kvůli tomu přestala muzka bavit.“ To může pro mladší generace znít nepochopitelně, když se o oné době mluví jako o temnu českého rocku, kdy by člověk čekal spíše u muzikantů vzájemnou podporu a toleranci. Ve stejnou dobu jsi napsal na rozchodnou kapely „manifest pravdy“ s krutým závěrečnými slovy: „Nezbývá než hodit do sálu, z něhož jsme uprchli, shnilé vejce s nápisem: neexistovaly, neexistují a existovat nebudou český punk nebo česká nová vlna. Zato tu budou i nadále existovat pózy, estétství a neinformovanost.“ Jak ty chvíle vidíš s odstupem let?


Už jsme se toho dotkli. Situace byla neúnosná. Z jedné strany tlak StB, z druhé strany sabotérské chování některých muzikantů a hudebních publicistů, kteří využívali aktivit Jazzové sekce, aby si přibarvovali šedivou image, posilovali ego a zpestřovali sexuální život. Znovu jsem si přečetl články, které jsem tehdy pro Jazzovou Sekci psal, i ten „manifest pravdy“ PODUČITELŮM ZA ZÁDY a přiznávám, že bych to ani dnes nenapsal jinak. Umírám smíchy, nebo hnusem, to podle nálady, když se v mé přítomnosti likvidátoři Jazzové sekce vytahují, jak bojovali s bolševikem. Měli vždycky lepší žaludky než my. To jim nelze upřít. A když k muzikantským honorářům přidáš WC, čili dvě nuly, dovedeš si jistě představit, jak situace v hudební (politické, kulturní, intelektuální, duchovní, a já nevím jaké další jiné) sféře v „Češsku“ vypadá. Je to pár týdnů, co jsem jednoho hudebníka člena skupiny kdysi protěžované Jazzovou sekcí, nechtěně vyprovokoval k průjmu soudně stihatelných rasistických a antihumanistických výroků. Muzikanta, který parazitoval na černé muzice. Muzikanta, který se nechal vyfotografovat s humanistou Václavem Havlem a ještě nechal tu fotóčku pověsit v restauraci, kam chodí na pivo. Čili, situace se poněkud změnila, ale cynismus postojů se prohloubil. Estráda exhibicionistů a vrtichvostů angažovala nové tváře. Možná ty tváře nejsou nové, jenom jsme je přes své růžové brýle nechtěli vidět, abychom se sami sobě nemuseli vysmát.


V čem spočívala výjimečnost následných Chadimových projektů v souvislosti s naší undergroundovou a neoficiální scénou?


Cháďovy projekty měly integritu. V tom spočívala a dodnes spočívá jeho výlučnost. Úsporné prostředky a maximální výsledek. Vzpomínáš třeba, jak celá Sportovní hala padla na zadek, když MCH Band na Koncertě pro Arménii, ještě za bolševika spustil „Tag um Tag“ a pokračoval „Die Welt ist voll Güte“? Na pódiu čtyři lidi a zvuk, atmosféra, na kterou Mahler stavěl obří symfonické orchestry. A to v těch Wernischových textech moc českých slov není, a tak nezbývá než se chytnout zvuku. Ale zpět k Cháďovi. Je to chlap, a tak si od určité doby nemusel na nic hrát. Vždycky se rval, skutečně i obrazně. I dnes. Pro mnohé buran, pro mne intelektuál. Nikdo nikdy to s ním neměl a nebude mít snadné. Mnohdy je nesnesitelný, vzteklý, agresivní, ale má na to právo, má vizi a na rozdíl od různých padavek tu vizi dokáže realizovat, vydupat ze země. I kdyby se všichni jeho spolupracovníci posrali, on to dokáže. Většinou to taky tak je. Navíc umí žít. Je to mozartovská postava. Prožili jsme spolu věci hrozné a věci fantastické. Bez něho by byl můj život úplně jiný. Také jsem pyšný, že jsem ty dva, Chadimu a Wernische, dal dohromady. Jsou si neuvěřitelně podobní. Mám je oba rád a lidí, které mám rád, je už velmi, velmi, velmi málo.


Co posloucháš za muziku dnes, a proč? Co se ti nelíbí ze zásady?


Poslouchám vlastně pořád totéž. Na časové linii pro mne hudba končí renesancí, například Jacobem Regnartem, a začíná Erikem Satie. V tom mezidobí tří set let pro mne tvoří výjimku solitéři jako Mozart a podobně. Poslouchám hlavně hudbu 20. století. Artificiální i nonartificiální. Co zůstává? Celým svým dílem jedině Captain Beefheart, snad King Crimson, ostatní mají dlouhodobé propady v kvalitě. Ale třeba první tři desky Art Bears jsou pro mne do dneška vrchol. Nedávno jsem zarámoval svoji přednášku dvěma jejich alchymickými písněmi z Winter Songs, při přednášce samotné pode mnou jelo Osmnáct hudebníků Steva Reicha, Paráda. Okultisti prchali ze sálu. I těch pár spřízněných duší si muselo dát panáka na baru. Naprostá dekonstrukce. Ale abych se vrátil k otázce, na dnešní době je skvělé, že si lze dopřát jakoukoli etnickou muziku. Už si ovšem nemohu dovolit, aby se mi něco nelíbilo předem a ze zásady. Musel jsem totiž mnohokrát své bláhové předsudky opravit. Před pár lety jsme se spřátelili s Dežem Ursinym. Dodnes brečím jak stará děvka u Modrého vrchu. Dokud mi to nenahrál, nikdy jsem to neslyšel. A přitom je to nejkrásnější deska, která tady za bolševika vyšla. Jedno ale bytostně nesnáším, většinu newage music a takzvanou relaxační hudbu, to jsou těžké kýče, jak ze estetického, tak duchovního hlediska, analogie socialistického realismu.


Svéráznými kresbami ses představil už v Bulletinu Jazz, pak samostatnou výstavou ve Sklepě Jazzové sekce v Krči v roce 1985. O dva roky později společně s Martou Chadimovou v Galerii Dejvická 7, pak v kladenské Galerii 55 v roce 1988. Pamatuji se ještě na ilustrace v nějakém francouzském sborníku. Od té doby vlastně nevím, zdali ještě kreslíš?


V posledních letech velmi zřídka, nárazově. Například, když jsem měl výstavu Na Chmelnici v říjnu 1992, nahradil jsem většinu původně vybraných prací kresbami, které jsem nakreslil v noci před instalací. Spíš vycházejí knížky s mými staršími ilustracemi, naposledy v nakladatelství Dauphin román Juliena Gracqa V Argolském zámku.

Delší dobu čekám na okamžik, v němž dojde pod vlivem astrologie, které se dnes věnuji, ke zcela přirozené proměně mého výtvarného projevu. Zatím kreslím pořád stejně, jako před lety, což mne neuspokojuje. Legrační by ovšem bylo, kdyby mne právě způsob mého výtvarného vyjadřování přivedl k astrologii, kterou dnes dělám, a tak k žádnému dalšímu výtvarnému posunu už nedošlo. Nicméně se chystám koupit tablet, abych mohl kreslit přímo do počítače.


Je surrealismus jako umělecký směr odtažitý od našeho skutečného světa, nebo je v souladu s lidskou životní zkušeností?


Surrealismus v první řadě není umělecký směr. Je to spíš způsob myšlení, životní postoj, revolta. Umělecká díla mu slouží pouze k vyjádření myšlenek. Poezie, láska, svoboda. O to tu vždycky šlo. Surrealisté se snaží zkoumat iracionalitu téměř vědeckými prostředky. Ale v tom je ten problém. Jsou příliš spjati s osvícenskými, racionalistickými východisky 18. a 19. století. U Rousseaua, Hegela, Marxe a Freuda se myšlení nezastavilo. Východiskem k transformaci surrealismu by mohl být zájem o myšlenkové a umělecké projevy přírodních národů.


Jak ses dostal ke hvězdám a jejich vlivům na naše osudy?


Přes surrealismus. Na jaře roku 68 byla v Praze výstava pařížské surrealistické skupiny nazvaná Princip slasti. Tam jsem objevil úplně jiný, svobodný a otevřený způsob interpretace alchymicko-astrologických symbolů, obrazů a textů než ten čistě okultně-mystický, který se v té době začal na stránkách různých tiskovin producírovat. Tohle setkání bylo pro mě natolik určující, že třebaže jsem se pak přes dvě desítky let musel hrabat v „okultních škvárech“ nejrůznější úrovně od weinfurtrovek po Lasenica, Kabeláka a Fulcanelliho, úplně jsem nezblbl a dokázal rozpoznat v pravou chvíli naprostou vyjímečnost Rudhyarova osvobozujícího způsobu myšlení, jak ho prezentoval ve svých astrologických publikacích. Opustil jsem tedy vše kromě jeho přístupu k astrologii a nádavkem jsem se dostal i k jeho filosofii, kterou astrologie jenom popularizovala.


Před pár lety vás „hvězdopravce“ naše televize zkoušela před diváky večerního pořadu a konfrontovala přímo s osobami, o jejichž osudech jste mluvili. Ty jsi, podle obecného mínění, byl svými výklady nejvěrohodnější. Nakolik má vliv při sestavování horoskopů geometrie a matematika, a nakolik intuice a osobní zkušenosti?


Stačilo si uvědomit, že mám před sebou lidskou bytost, která žije v devadesátých letech dvacátého století a že její potřeby budou jistě poněkud jiné, než někoho, kdo žil ve středověku, nebo před druhou světovou válkou. Navíc jsem byl ochoten sklonit se na její úroveň a nehrát si na nějakého vysokého zasvěcence, duchovního titána a mluvit k ní i k televizním divákům srozumitelným jazykem, bez tajuplností a ukazování na nebesa. To děvče přišlo s určitým problémem, který se měl řešit v té době. Hledala smysl svého života a astrolog jí měl pomoci. Měl v první řadě pomoci hledat smysl jejího života, ne svého. To je přidáno jako odměna za dobře odvedenou práci. Mnozí astrologové si však řeší své problémy na svých „klientech“, místo aby s nimi spolupracovali. Vedou monolog, místo aby člověku, který k nim přijde pro radu naslouchali a vedli s ním dialog. Navíc pracuji s vlastními i rudhyarovskými postupy a technikami, které tu nikdo nezná nebo je neumí adekvátně použít. Matematická stránka astrologie je skoro primitivní, je však časově náročná. Může ji převzít počítač. Jenže počítač nedokáže interpretovat symboly. To je astrologova práce. Každý horoskop musí být interpretován úplně nově, právě pro člověka, jemuž se vykládá. Jestliže astrolog používá „slovníky-kuchařky“ symbolů, stává se sám citátomanem a potrhlým omezeným počítačem s nepříliš rozsáhlou pracovní pamětí, který se snaží vtěsnat „klienta“ do Prokrustova lože svých klopotně naučených astrologických pouček. Intuice, empatie a osobní zkušenost hrají při výkladu pochopitelně velkou roli. Ještě větší roli ale hraje vědomí, že každý člověk se narodil se zvláštním posláním, že tedy „klient“, který se k astrologovi přišel poradit, není nějaký nesvéprávný idiot, ale člověk, jemuž uniká smysl nějakého životního období nebo životní krize, protože je v ní až po uši. Astrolog má proti němu jedině výhodu celistvého pohledu z nadhledu kosmické perspektivy v čase a prostoru.


Ve svém životě jsi prožil spoustu osudových situací. S Jazzovou sekcí jsi spolupracoval v jejích nejhorších dobách. Měl jsi z hvězd vyčteno, že nás zavřou, nebo že dojde k politickým změnám?


Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, když jsem ještě pracoval s tradiční astrologií, mi vycházelo, že k zásadnímu střetu s komunisty dojde v roce 1992/1993 a že nás před tím stihnou všechny zavřít. Jak jsem se od poloviny osmdesátých let začal seznamovat s rudhyarovskou astrologií, začaly se kontury budoucích událostí zaostřovat a nakonec mi po „Palachově týdnu“ začalo astrologickými prostředky vycházet, že se režim rozpadne v půlce listopadu 89 a Havel se stane prezidentem.

Když jsem v Západním Berlíně zažil pád Zdi, honem jsem se 11. listopadu vrátil do Prahy, abych byl při tom. Myslel jsem, že to začnou katolíci při svatořečení Anežky České. Katolíci začali prd, zůstalo to na studentících, jsem ale přesvědčen, že scénář střetu mezi konzervativci a pseudorefomátory v kompartaji počítal s katolíky. Ti by se s policií určitě neprali a nechali se bez odporu zmlátit, mají to ostatně v popisu práce. Řekl bych, že studenti byli náhradní řešení, mohli by se totiž začít prát, čehož by mohli použít jako protiargument konzervativci. Zajímalo by mě ale, kdo by hrál v případě katolické varianty „mrtvou babičku Šmídovou“. Jisté je, že tu nějaký scénář předání moci reformním komunistům byl, jen se to nějak typicky česky zvrtlo, a tak se to potom muselo dohánět v rámci běžné politické praxe.

Zajímavé je, že jsem se hned po návratu v pondělí ráno 13. listopadu stal terčem estébácké provokace. Přišel jsem z noční na Loretě a našel „vykradený“ byt. Okatě rozlomená fabka. Veřejná bezpečnost, na kterou jsem okamžitě běžel, si dala na čas, aby přišla s křížkem po funuse, tak jsem tam vlezl od sousedů přes balkon. Nic se neztratilo, dokonce ani čerstvě koupený walkman, který ležel na stole. Vedle něho byly ale rozloženy moje papíry a doklady, pas, omámený pes zavřený ve vedlejším pokoji a podobně. Patrně mě považovali za nějakého tajného emisara, který veze ze Západního Berlína nějaké jim neznámé instrukce k revoluci, šli si je prohlédnout a já je překvapil. Nikdy se pochopitelně nic nevyšetřilo.


Jak se člověk stane prezidentem astrologické společnosti? Co přednášíš a o čem píšeš?


Předsedou astrologické společnosti se člověk stane tak, že si ji vymyslí, založí a obětuje ji svůj čas a energii, aby aspoň trochu fungovala. Díky Jazzové sekci a Artforu jsem věděl co a jak, stanovy, registrace, vnitřní struktura, příspěvky, buletin, přednášky, akce, provoz. Konečně, stanovy astrologické společnosti jsou téměř doslova obšlehnuty podle stanov Artfora. Žádný jiný mustr tehdy nebyl a víme, jak složitě měly tehdy tyto věci vypadat, aby nějaké zájmové společnosti byly ministerstvem vnitra vůbec zaregistrovány. Trvá to dodnes. Stačí se podívat na formuláře k registraci periodických publikací. Nic se v nich od poloviny šedesátých let nezměnilo. V současnosti jsem už na svoji funkci a úlohu v astrologické společnosti rezignoval. Podle mých zkušeností se organizovaná společenství s funkcemi, výbory, komisemi přežila. Do funkcí se totiž nacpou většinou lidi, kteří je nechtějí vykonávat, ale chtějí je mít napsány na vizitkách, aby se měli čím vytahovat. Nakonec to dopadlo tak, že provoz astrologické společnosti jsme zajišťovali ve dvou, třech lidech a zbytek výboru se flákal a navíc blbě kecal. Tak jsme jim to všechno předali, aby měli možnost dokázat, že umějí i něco jiného než jen žvanit.

Na druhou stranu si ale nestěžuji. Za těch sedm let, co jsem táhl astrologickou společnost, jsem se naučil spoustu věcí: mluvit na veřejnosti, řídit schůze, dělat produkčního a pořádat akce, přednášky, časopisy, mezinárodní kongresy, tiskové konference, operativně rozhodovat a já nevím co ještě. To vše se mi teď náramně hodí. Vedu svoji astrologickou školu, na níž také sám učím, letos jsem otevřel už pátý běh. Je to jedna z největších astrologických škol v Evropě. Letos na podzim jsem měl ve čtyřech třídách sto devadesát studentů. To je možné jen díky tomu, že kromě prezenčního studia mám i dálkovou větev, která dostává přednášky poštou na audiokazetách profesionálně rozmnožovaných. Moje přednášky tak mohou dojít až do míst, kam se žádný guru nedostaví. Loni jsem distribuoval pět tisíc kazet, to je dva a půl tisíce lekcí. Rozjel jsem vlastní společnost bez výboru, funkcí a členstava, jmenuje se ISTA – Informační Servis Transformační Astrologie. Vyvíjím se dvěma spolupracovníky astrologický PC program JOHANNES, právě jsme ho vrhli na trh. Zaregistroval jsem a vydal vlastní časopis Rezonance, v němž hodlám publikovat jenom to, co budu chtít, žádné duchovní zhovadilosti, které by patřily spíš do rubriky „kouzlo nechtěného“ nebo „sami proti sobě“. Rediguji v nakladatelství svého dlouholetého přítele Ladislava Moučky Půdorys astrologickou edici Kosmoontologická řada, v níž hodláme vydávat Rudhyarovy spisy. Už jsme vydali jeho zásadní knihu Za hranicemi individualismu – Psychologii transformace. Napsal jsem a v Půdorysu vydal svoji první knihu Rozloučení s tradiční astrologií, pracuji na dalších knihách, věnovaných humanistické a transpersonální astrologii, přednáším po „Češsku“ a plánuju expanzi do zahraničí, zatím jsem se zachytil na Slovensku. Prostě, živím se tím, co mne baví, a navíc tu zavádím úplně novou astrologii, a hlavně nový způsob myšlení.


Hermetická filosofie se uzavírá širšímu publiku, lze její smysl vůbec vykládat k obecnému pochopení, nebo je to její záměr?


Hermetická filosofie – a zejména ve své dnešní úpadkové podobě okultismu a mysticismu, paradoxního dědictví racionalismu a osvícenství – je záměrně uzavřený systém, obrácený k minulosti, který se snaží v lidech upevnit pocit, že všechno už bylo řečeno, že nic nového a hodnotného nelze vymyslet, že „býval kdysi zlatý věk“ a dnešek nestojí za nic. Ve svých stoupencích pěstuje pocit výlučnosti, z jejich nouzí dělá ctnosti, slibuje jim nadpřirozené schopnosti, ovládání nejen profánního davu, ale i božských sil. Co to pak udělá s různými zakomplexovanými individui, je děsivé. Stačí se podívat na publikum, které k sobě vábí různé tajuplně se tvářící spolky a spasitele. Nehodlám s tím být spojován, a proto se v současnosti neúčastním téměř žádných akcí, které pořádá někdo jiný. Chci tu stát sám za sebe, otevřený k budoucnosti, v té jediné je naděje.


Dnes se v umění kdeco skrývá pod pláštíkem postmodernismu. Jak se na to dívá člověk, který byl v čase seznamování se s kulturou světa ovlivněn avantgardními směry v umění?


Postmodernismus je přirozenou fází v rozvoji euroamerické civilizace. Je to fáze rozpouštění zkamenělých postojů a způsobů myšlenek, které ohrožují budoucnost nejen civilizace euroamerické, ale i celého světa. Euroamerická civilizace pomalu končí. Začalo to těsně před první světovou válkou a bude to ještě několik desetiletí trvat, než Evropan plně odpyká své hříchy, které neustále páše na ostatních živých bytostech, lidech, zvířatech, rostlinách, životním prostředí, Zemi, dnes i kosmickém prostoru. Příslušník euroamerické civilizace, skvěle přestavovaný vědcem-akademikem, čili sluhou vojensko-průmyslového komplexu a obchodu, se děsí všeho, co nelze spočítat, a tak zotročit, znásilnit, zneužít, zaprodat. Je pyšný na svoji racionalitu, to jest vypočítavost, a přitom se chová zcela iracionálně, posedlý důležitostí, mocí a bohatstvím. Je to imperialista, pro něhož existuje jedna jediná civilizace, jedna kultura, jeden politicky, vědecky, a nábožensky správný názor. Ten, kdo ho s ním nesdílí, je primitiv, pohan, nenapravitelný idiot, deprivant, zrádce národa a rasy, škůdce pokroku, jemuž je notné dopřát dobrodiní lobotomie, elektrických šoků, blázince nebo vězení. Nejlehčím trestem je pak vyloučení ze „slušné“ společnosti, akademie, partaje. Kdyby například u nás aktivní členové spolku Sisyfos směli (už by si také měli konečně přečíst sisyfovský mýtus, aby věděli, jakého zmetka, lháře, podvodníka a zloděje si dali za vzor), zase by planuly hranice a hitlerovsko-stalinsko-sisyfovské procesy by jim dodávaly potravu. Kdyby postmoderna neměla jiný účel než dohánět tyto maloměšťácké zkameněliny, fašisty a kontrarevolucionáře k šílenému vzteku, bylo by to dost na její obhajobu. Schválně jsem teď promluvil jejich jazykem, aby se nemohli vymlouvat, že nerozumějí, tak jako se vymluvili před časem, když jsem jim nabídl účast na praktickém testování astrologie. Ta nabídka už také neplatí, dnes bych jim experimentálně nejspíš nachcal do kapsy.


Pro ty čtenáře, kteří nevědí: Co nebo kdo je Sisyfos a oč mu jde?


Spolek Sisyfos je sdružení akademiků zaměřujících se na potírání jiných názorů než přísně scientistických a pozitivistických, Všeho, co není striktně racionální – jako emoce, intuice a podobně. V současné době jsou cílem jejich útoků například Rupert Sheldrake a Fritjof Capra.

Problém ovšem je, že na té druhé straně, v táboře takzvaných duchovědců a idealistů, je situace analogická. Je tam spousta tmářů, šílenců a estébácké verbeže, což ovšem nevadí, aby se na každém kroku nezaklínali duc-hovnem, a přitom jde často jen o prachy a o moc nad větším či menším stádem oveček. Nejlepší by asi bylo, kdyby se navzájem se scientisty zlikvidovali, a těch pár poctivých lidí – bez ohledu na to, z jakého hlediska se na svět dívají – by konečně mělo klid na práci.


Jak vnímáš dnešní svět s jeho nestřídmostmi a výstřelky, při nichž jde o život, i když kolem nezuří zrovna válka? Je dědictví bolševismu příšerným Vetřelcem usazeným v nás jen na pár generací, nebo je to jen jedna z mnohých forem všeobecné duchovní a etické degenerace? Konec křesťanství? Dovolují ti hvězdy být optimistou, nebo tě nutí k přirozené skepsi?


To všechno jistě patří k fázi cyklu, kterou nutně musíme projít. Neexistuje ovšem jen jeden cyklus. Současně probíhá mnohem víc různých cyklů, některé z nich jsou kratší, jiné delší, jedny jsou rychlé, jiné pomalé. Jedny trvají čtyřiadvacet hodin, jiné desítky tisíc let. A to nemluvím o cyklech, které jsou natolik rychlé, natolik pomalé, že je nemožné, abychom je svojí lidskou zkušeností mohli měřit a identifikovat. Možná se v současnosti sešlo vícero fází těchto cyklů, které jsou doprovázeny samovolným rozkladem, rozpouštěním ve zdánlivém chaosu, degenerací. Proti samovolnému rozkladu postavme vědomou dekonstrukci, pak po fázi rozpouštění nadejde fáze postupné krystalizace, po degeneraci regenerace, namísto mediumity rezonance s všeobjímajícími, scelujícími, hojivými, láskyplnými vyššími celky, které z nedostatku představivosti nazýváme božskými. I ten bolševismus je jen úpadkovou podobou touhy po rovnosti, i ten fašismus je jen upadlou formou holistického, celostního pohledu na svět. Dokud nezemře poslední z těch, kdo se narodili za časů komunismu a fašismu, nebude možné všem svobodně vykročit na další cestu. Vzpomeňme na Mojžíše, který musel vláčet lid vyvolený čtyřicet let – dvě generace – po poušti, než ho přivedl na hranice země zaslíbené. A křesťanství? Obávám se, že od dob císaře Konstantina, kdy se stalo státním náboženstvím, je to téměř nepřetržitý úpadek, který občas zmírní nějaký opravdový světec. Zdá se, že současná institucionalizovaná podoba křesťanství je jen velmi upadlou formou původní velmi nepohodlné filosofie všeobjímající lásky, jíž je schopna jen opravdu svobodná lidská bytost, jen opravdu rozvinutá osobnost, která rezonuje s tak vysokými cykly a všeobjímajícími, všezahrnujícími celky, že z našeho pozemského hlediska považujeme její laskavost za projev bláznovství. Křesťanství mělo být vlastně odvážnou reformou judaistického monoteismu, zpřístupněním nepojmenovatelného a tedy nepřivlastnitelného boha všem lidem bez rozdílu. Zapomínáme, že Ježíš Kristus byl židovský rabbi Ješua z Nazareta, prorok toho, který nemá jméno jen zkratku JHVH, zkratku, která znamená čtyři fáze cyklu: počátek, krizi mladosti, vyvrcholení, krizi stáří a nový počátek. JHVH – čili Pán cyklů, ten, který je nad všemi cykly, ten, ten který je za všemi cykly, ten který je myšlenkou a záměrem všech cyklů, ten, který je dechem všech cyklů, ten, který je krví všech cyklů, ten, který je masem všech cyklů, tedy ten, který jediný opravdu je a který jediný nám umožňuje stát se jeho syny a dcerami, čili být mu podobnými. jak se mu připodobnit? Co o něm víme? Nic než to, že je tvůrcem vesmíru našeho a patrně i vesmírů předchozích, souběžných a budoucích. Jen tak se mu můžeme připodobnit, když v sobě budeme rozvíjet tvůrčí myšlenky, když budeme mít odvahu znovu začínat, znovu – tak jako on. Tím také všechno poměřujme. Je to odvážný, tvůrčí, osvobozující krok vpřed? Nebo je to jen krok stranou? Či snad dokonce krok zpátky? Z tohoto hlediska pak obstojí jen velmi málo z toho, co se prohlašuje za to, co je, například za duchovní snahy. Z tohoto hlediska se pak skepticismus a optimismus prostě jen doplňují a zbývá mrazivá samota.

kulturni magazin UNI naleznete na http://magazinuni.cz/

Comments are closed.