PAVEL TURNOVSKÝ ASTROLOGIE

Matěj
(zdvihne majestátně motyku) Sám, sám, všecko sám! (Kopne motykou do podlahy) Já tě naučím, organisovaná zlodějno! Já ti ukáži, jak se čestně vydělávají peníze! Já, Napoleon! Celý svět bude můj! A nejkrásnější žena na světě, Hedona! (V tom naslouchá) Co? – Kapacity? (Neuslyšev nic, opět zuřivě) Zavraždím, ocelí zaplatím, po Napoleonsku! (Vyštípl dvě prkna, vykopává motykou cihly) Aha, už na sebe vidíme, kasičko, počkej, hned se spolu oženíme, hned tě unesu. Jsem nejsamostatnější, nejriskantnější, nejromantičtější pracovník na světě! Doufám, že i v manželství budeš se mnou spokojena – budu tě užívat jak náleží! A jak jsi krásně pomalována, nevěsto!… Tak, polez! (Odloží motyku, sáhne do díry, chytne tam ucho skříně, nemůže jí však pohnouti) Ty jsi těžká jako kráva! (Chytí ucho oběma rukama a s napnutím všech sil, nadouvaje rudě tváře, boule oči a funě, vytahuje velkou, dřevěnou, pestře kvítky pomalovanou truhlu bez zámku. Když se truhla převáží na podlahu, odletí Matěj kotrmelcem od ní) Aj, mrško, dovádět umíš! (Sebere se, klekne k truhle) Prý jen dva modré kvítky tu jsou – a já vidím čtyři! Dostaly mladé? Hej, vy prevíti, kteří jste nepraví, marš s té bedny! (Dívá se upřeně na bednu z blízka) Na mou tě, už zmizely! Hele, hele, jaký jsem to kouzelník! Ale co to? Už jsou tu zas – ach, Matěji, ty už vidíš všecko dvojatě, přimhuř jedno oko! Tak – tu je levý … (stiskne levý kvítek prstem, zazní silné prasknuti, víko se nadzdvihne. Matěj kvíkl leknutím, zdvihne víko docela, hledí dovnitř a ústa se mu pomalu otevrou, že by pěst do nich vstrčil) Svatý Matěji! Samé diamanty, jako slepičí vejce! A jak se to tu jiskří – jakoby všechny hvězdy s nebe se do té truhly byly slezly! A perly! (Přebírá se a chřestí perlami) Ty prý jsou ještě dražší než diamanty! A zde samé balíčky papírků! (přimhuřuje oko a čte) Třicet milionů tu čtu – tady stopadesát .. , Hip, hip, hurá! To je přece čin! Napoleonský! Jsem Napoleon! Světluško, ty bys tu teď měla být, abys viděla, jaký jsem chlapák! Ty jsi hloupá hihňalka! Klekla bys tu přede mnou na kolena a řekla bys: „Jaká jsem to hloupá husa!“ No, pojď jen, polez! Nejdeš? Inu, ty jsi moc daleko! Ale počkej, na dálku se telefonuje! Mám tu nějaký telefon? Tuhle! (Uchopí láhev od žitné, stojící na stole a mluví do ní jako do telefonu) Haló! Světluško, pospěš sem! Ať vidíš, jak jsi hloupá! – Cože? Mluv pořádně, vždyť bečíš jako ovce! – Co? – Ale krucifajfka, vždyť já telefonuju vidině! Vždyť ona vůbec neexistuje!

Světluška
(vtančí do pokoje, nadzemsky krásné, zářivě úsměvné, až uličnické děvčátko, se třpytnou hvězdičkou na čele, v růžových šatečkách, kolem pasu drobounké, stříbrné zvonečky. Její zvonivá hudba se rozeznívá mocně) Tady jsem!

Matěj
(hledí na ni s úžasem, po chvíli) Světluško, tedy přece jsem se tě dotelefonoval?! Ale jsi to ty: tvá hvězdička na čele, tvé zvonečky! A všecko se tu tak rozsvětlilo, když jsi přišla, a já jsem úplně vystřízlivěl! Světluško, pojď a podívej se, co jsem udělal! Ukradl jsem státní poklad! Co tomu říkáš?

Světluška
(odtančí k truhle, uchopí se rukama jejího horního okraje a vystupujíc na špičky dívá se dovnitř. Pak se rozesměje nejupřímnějším smíchem) A proč jsi se s tím tahal?

Matěj
Ale, Světluško, vždyť já tím přece dobudu celého světa!

Světluška
Haha! Ty, Matýsku, takový nevinný, poctivý kluk, ty chceš dobývat světa penězi?

Matěj
A proč ne! Koupím si za ty špinavé peníze všecku žurnalistiku, všecky státníky, vlády, všecky církve, armády – a postavím se tomu všemu v čelo jako Napoleon!

Světluška
Ale to se napachtíš! Což pak se ten svět nedá dobýt snáze a rychleji?

Matěj
A jak! Bez energie a neúnavného napoleonského snažení to nejde!

Světluška
.A jde! Já znám methódu, jak dobudeš světa líp než všichni Napoleonové. Ani prstem nemusíš hnout a celý svěť sám ti spadne do klína. A právě na tebe je ta methóda jako střižena!

Matěj
Na mne?

Světluška
(vezme se stolu Matějovo zrcádko a drží je Matějovi před očima) Podívej se tam! Co vidíš? To je kus Napoleona, co? To je zamračené, přísné Napoleonovo čelo! – A ta jeho energická brada! – A ty imperátorské strašné oči to je hrůza, co?

Matěj
(jenž se zprvu do zrcádka zamračil, ale pak se usmál a smál se stále více, až na sebe udělal dlouhý nos) Hé! (S komickou zoufalostí) To jsem pěkný Napoleon! Vždyť jsem jen Kašpárek! Takový Kašpárek od pana Kopeckého!

Světluška
Ale, blázínku, to je víc než být Napoleonem! Takový Kašpárek po ničem se nepachtí, jen všemu se směje, je šťasten, dělá šťastnými i jiné a všichni ho mají rádi. Važ si toho, že jím jsi, neopič se po tom pachtivém břicháčkovi a zůstaň Matýskem – jinak by ti ta moje methóda neseděla!

Matěj
A jaká je to methóda?

Světluška
Udělej dlouhý nos na celý svět, jakos ho právě udělal na sebe – vždyť ten svět beztoho nestojí za víc a krásným se stane teprve tehdy, až na něj ten nos uděláš! Ze všeho dělej si blázny, všemu se usmívej, všemu se směj -: pak nemusíš ani prstem hnout, nepotřebuješ žádných armád, žádných státních pokladů – a celý svět je tvůj!

Matěj
Poslouchej, Světluško, já té tvé methódě ještě docela nerozumím, ale zdá se mi, že bych měl k ní talent! Větší než k dobývání nějakých říší kanónama a penězma ….Světluško, ty máš pravdu, já tam tu truhlu zase vstrčím! (Tahá truhlu k díře, náhle) Ale počkej, vždyť tou truhlou to půjde přece jen jistěji a solidněji… Ježíšmarijá, Hedony bez té truhly jistě nedobydu! Ne, ne, čert měl pravdu, ne ty, já to přece ukradnu! (Tahá truhlu k sobě)

Světluška
I Hedony dobudeš teprve tehdy, až na ni uděláš dlouhý nos!

Matěj
Opravdu? Světluško, já ti tedy věřím, jen tobě, a na čerta nic nedám! Tím dlouhým nosem to půjde jistě snadněji než tou truhlou, viď? – nechci už ji ani vidět! (Strká truhlu k díře) čí snad přece -? (V zoufalých rozpacích) Ježíšmarijá, já nevím, co mám dělat -

Světluška
(rozesměje se nad ním) Matýsku, chlapečku milý, takhle se nedostaneš k ničemu! Víš co? Já ti něco povím: zkus obě methódy! A nejdřív tu čertovu – já se konkurence nebojím! Vzhůru! Kurážně!

Matěj
A to je nápad! To já to tedy vyzkouším! – Ale nezlobíš se na mne? Světluško, neopustíš mne?

Světluška
Já? Nikdy! Jsem tvoje Světluška. Jsem jen kouskem tebe – toť se rozumí, že tím nejlepším. Jsem tvoje světlo, tvůj zpěv, tvůj smích! Jsem v celém vesmíru a kraluji jeho svátečním dnům! Svit všech jeho hvězdiček bledne před hvězdou čela mého, zvonění všech jeho hvězd umlká při cinkání mých zvonečků! Každý, kdo není úplný trulant, přebývá ve mně a já v něm! Ten tvůj čert je králem trulantů a je takhle maličký přede mnou – počkej, uvidíš, jak já se s ním vypořádám! (Zdvihne s lehkostí velkou truhlu a kladouc ji Matějovi na záda) Nuže!

Matěj
(poklesávaje v kolenou pod tíží truhly a funě) Uf, uf! –No, uvidíme …

Světluška
Všecko uvidíš! Až přijde čas, (napodobujíc Čerta) uvidíš mne zas! Teď jen vesele v před! Honem, než přijdou kapacity! Jdi na dvůr, nalož to na vozík, a aby tě nečapli, jeď nejživějšími ulicemi a zpívej si hodně nahlas:

Lidé, lidé zlatí, podívejte, co to je -
to je poklad státní loupežníka Matěje! (Odtančí)

Matěj
Ale přijď tedy jistě, Světluško, jistě! (V tom se ozvou tři hromové rány na vrata) Co? Kapacity? Už jsou tu! Ježíšmarijá, teď je po mně! Potkám je v průjezdu. (Stojí nerozhodně) Vím co, schovám se na chodbě ve výklenku! Snad mne tam neshlídnou. (Odchází s kasou na zádech)