Vilém Flusser ČAS
JAZYK FORMUJE SKUTEČNOST
1/ ČAS
Porovnejme čtyři věty, které označují to, co lze povšechně nazvat budoucnost:
a) něm. ich werdegehen
b) angl. I shall go
c) port. irei
d) čes. Půjdu
Tyto věty jsou ekvivalentní, tj. mohou se takto vzájemně překládat. Nemají však stejný význam, tj. neoznačují totéž. Věta ich werde gehen označuje budoucnost, protože obsahuje sloveso werden. V souladu se strukturou německého jazyka sloveso werden ve spojení s infinitivem označuje budoucnost, ve spojení s minulým příčestím označuje trpnost (ich werde geschlagen = jsem bit) a ve spojení s adjektivem označuje [změnu vlastnosti nebo stavu (rot werden = /z/červenat, alt werden = /ze/stárnout)]. Jako samostatné sloveso pak znamená [nastat, povstat, vzniknout]. (Viz například Es werde Licht, und es ward Licht. Buď světlo, a bylo světlo.) Tyto příklady ovšem úlohu slovesa werden v ontologické struktuře němčiny nevyčerpávají, ukazují však něco z významu německé budoucnosti.
Řekl bych, že tato budoucnost v sobě nese rysy pasivity, spontaneity a nevyhnutelnosti. V německé skutečnosti je jistá síla, která ji proniká, utváří, přetváří a žene ji směrem do budoucna. Ta síla se nazývá werden. Všechny věci, aby byly skutečné, musí ji v sobě mít. Jeto síla eschatologická. Tuto její stránku ilustruje třebas věta es wird Frühling werden, v přibližném překladu: nastane jaro. Je to konec času. Tato budoucnost proniká veškeren německý jazyk. „Osud“ je v němčině Geschick (nařízení, příkaz, neodvratný úděl). Blízkými příbuznými tohoto slova jsou geschehen (dít se, udát se) a Geschichte (dějiny). Dějiny jsou tedy série nevyhnutelně spojených událostí. Jsou procesem nastávání (werden). Budoucnost jako taková je v němčině Zukunft (to, co přichází, co se blíží). Jsme tedy pasivní tváří v tvář událostem, které se k nám blíží, seslány jako náš úděl.
Tento pojem budoucnosti činí pochopitelným německé filosofické myšlení o dějinách, zvláště pak Hegela. Hegelovská filosofie dějin se svými dialektickými procesy je vlastně analýzou slova werden, jistěže analýzou neuvědomělou, co se autora týče. Analýzou téhož werden je rovněž, z jiného hlediska, jeho Fenomenologie ducha. U Nietzscheho vystupuje werden v podobě vůle k moci a věčného návratu téhož (srov. s Goethovým veršem [v Prologu k Faustovi]: das Werdende, das ewig wirkt; všimněme si také, že návrat = Wiederkunft a budoucnost = Zukunft.) U Heideggera pak vystupuje werden jako Geworfensein des Daseins (vrženost bytí- tu). Už jen na těchto třech příkladech je vidět, že rozhovor s německou filosofií předpokládá pochopení slova werden, ovšemže pochopení mnohem hlubší, než jaké může poskytnout tato zběžná úvaha.
Věta I shall go označuje budoucnost, protože obsahuje sloveso shall. V souladu se strukturou anglického jazyka sloveso shall ve spojení se zájmenem první osoby označuje budoucnost. Ve spojení se substantivy nebo se zájmeny druhé a třetí osoby znamená muset. Sloveso will ve spojení se substantivy nebo se zájmeny druhé a třetí osoby označuje budoucnost, ve spojení se zájmenem první osoby znamená chtít. Obě slovesa jsou defektivní: nemají futurum. Chci-li přeložit budu muset a budu chtít, musím užít jiných sloves. (Dialektický proces ve smyslu německého „ich werde werden“ je tedy nemožný, protože nemyslitelný.) Atmosféra obou sloves je etická, a tedy praktická. Shall představuje u činnosti směřující do budoucna hledisko povinnosti, will představuje hledisko vůle. I shall go = jsem povinen jít; he will go =on chce jít. Budoucnost je tedy etickým aspektem přítomnosti, valorizací přítomnosti. Je to tedy přítomnost vnímaná z hlediska kantovského „praktického rozumu“ (praktische Vernunft – mimochodem, všeobecně zavedený překlad „rozum“ je nevyhovující, Vernunft pochází od vernehmen = vnímat, cítit, chápat). Angličtina rozlišuje dva etické, praktické aspekty přítomnosti: stránku obligatorní z hlediska první osoby a stránku volní z hlediska vnějšího světa.
Řekněme tedy, že budoucnost je v angličtině valorizací přítomnosti, a to ve dvojím smyslu: valorizací subjektivní a objektivní. Naše vlastní budoucnost je přítomnost vystupující jako závazek; budoucnost toho, co nás přesahuje, je přítomnost vystupující v aspektu neurčenosti, doména svobodné vůle.
Analýzu ontologické struktury angličtiny ztěžuje hybridní charakter tohoto jazyka, v němž se kříží prvky germánské a latinské. Přesto však zde činná a praktická povaha času vystupuje zcela jasně. Čas je tu vždy pojímán jako dílo, v praktickém i etickém smyslu toho slova. Minulost je z hlediska subjektivního pojímána jako dílo učiněné mnou (l have gone =šel jsem, ve smyslu: vykonal jsem chůzi a teď je moje); z hlediska objektivního je minulost pojímána jako dílo provedené ve mně (I amgone =šel jsem, ve smyslu: byla ve mně vykonána chůze a nyní tvoří součást mne samého). Dějinyjsou neustálou činností. Co se v praxi
osvědčuje (what works), to je eo ipso skutečné. Co nefunguje (what does not work) , to nemá smysl. Negace skutečnosti je negací činnosti (l do not go =nejdu, tj. nedělám chůzi). Je však třeba poznamenat, že tento činný aspekt se uplatňuje pouze u toho, co je časové (akcidentální), nikoli u toho, co je bytostné (esenciální). „Nejsem“ se neřekne I do not am, nýbrž I am not. Negace povinnosti se nevyjádří slovy I do not shall nebo I do not must, nýbrž I shall not, I must not. Je zřejmé, že v angličtině má čas povahu fenomenální (akcidentální), že netvoří součást esence (substance) věcí.
Kombinace idealismu a empirismu, tak typická pro anglickou filosofii, může být pochopena jako snaha o smíření sloves shall a will na jedné straně a slovesa do na straně druhé. Shall a will označují etický aspekt esence, jenž představuje výzvu pro čas, výzvu k činnosti (do). Filosofie takového Locka, Berkeleyho či Huma představují snahu proniknout skrze do k shall a will. Jsou to operacionální epistemologie, budované ve snaze najít činnou etiku. Pragmatismus a myslitelé jako Russell a Whitehead se svými working hypotheses a s pojetím pravdy jako toho, co funguje (what works), jsou dalšími příklady, jak do hledá shall a will. Zdánlivá podobnost mezi Jamesem a Nietzschem je zavádějící; je to pěkný příklad rozhovoru nedoslýchavých, totiž rozhovoru založeného na nesprávném překladu. Nietzsche, stejně jako James, postuluje vůli jako základ skutečnosti. Nietzsche, stejně jako James, znehodnocuje pravdu a podřizuje ji vůli. Summum bonum je pro oba dva uskutečnění vůle (success u Jamese, Macht u Nietzscheho). Proto mají Němci dojem, že James je povrchní nietzschovec, kdežto Anglosasové mají dojem, že Nietzsche je pragmatik. Jenomže anglická vůle (will) a německá vůle (Wille) neznamenají totéž. Etymologická příbuznost neimplikuje nutně příbuznost ontologickou. Wille, toť jeden aspekt werden, je to „povstávání“, jež nebylo dokonáno, dovršeno. Macht je druhý aspekt werden, „povstávání“ dokonané, uskutečněné. Wille teprve nastává, Macht už nastala. Správným překladem Wille zur Macht není tudíž ona tradiční vůle k moci, nýbrž [vůle k bytí]: cokoliv může být, pokud tomu chce. Jamesovy pojmy působí v naprosto odlišném světě. Will je imperativní budoucnost objektivního světa. Shall je obligatorní, leč nikoli nutná budoucnost lidské osoby. Pravda a poznání vyvstávají, když shall působí na will, jsou to pojmy dělné, instrumentální. Pravda je tudíž dobrá. Celá jamesovská filosofie se stápí v etice, zatímco Nietzsche prohlašuje, že etiku překonal, že je mimo dobro a zlo. V úvaze nad těmito dvěma filosofiemi se tak ukazuje, a) jak je v nich implikována ontologie příslušných jazyků; b) že filosofická rozmluva může pokročit, teprve když se vyjasní problémy překladu; c) jak může filosofie tvůrčím způsobem obohatit svůj jazyk.
Výraz irei označuje budoucnost, protože obsahuje příponu -ei. V souladu se strukturou portugalštiny se budoucnost označuje tak, že se k infinitivu slovesa [(ir)] připojí sufix odpovídající prezentním tvarům slovesa haver. Původní význam tohoto slovesa je velmi blízký významu slovesa ter [(mít)]. Ve struktuře portugalského jazyka však došlo k subtilnímu posunu, který stále pokračuje: spočívá v tom, že sloveso ter postupně obsazuje pozice, jež zaujímalo haver. Dvěma nejdůležitějšími útočišti slovesa haver jsou v současné době neosobní tvar há(11) a tvoření futura. Obě formy jsou na ústupu. Neosobní há je ohrožováno analogickým tvarem tem (12) a futurum se tvoří stále více s pomocí slovesa ir (jarei = vou jazer).(13) Velmi pravděpodobně se nakonec haver přestane vůbec užívat. V případě futura k tomu dojde patrně proto, že jazyk má tendenci nahrazovat přípony pomocnými slovesy. Máme tedy v portugalštině co činit s pojmem budoucnosti, jenž právě prochází transformací. Podívejme se nejprve na jeho starší formu.
Sloveso haver, které navozuje význam futura, vnuká představu vlastnictví, nějaké vlastnosti či kvality. Jestliže něco mám, pak to něco je mým vlastnictvím a kvalifikuje to mé postavení. Budoucnost je tedy, v této portugalské podobě, jistou vlastností, kvalitou přítomnosti. Uvážíme-li, že jedna z forem minulosti se v portugalštině tvoří pomocným slovesem ter, například tenho ido [(šel jsem)], musíme uzavřít, že toto akcidentální a kvalitativní pojetí času proniká celou jednu stranu kategorie času v ontologii portugalského jazyka. Vzpomeňme na aristotelské kategorie, o nichž byla zmínka na začátku této kapitoly. Čas zde figuruje jako jeden z akcidentů. Portugalština se v tomto ohledu shoduje s Aristotelem. Němčina a angličtina se s ním rozcházejí, neboť budoucnost, jak jsem ukázal, v nich není akcidentální, nýbrž substanciální. Avšak v portugalštině se čas ukazuje jako jistá kvalita, vlastnost substance. Není tedy, z aristotelského hlediska, nezávislou kategorií, ale jen subkategorií, ježto aristotelská soustava počítá s kategorií kvality. Pojem, který ovládá mou myšlenku, když říkám irei, není tedy striktně vzato kategoriální. Nemám vlastně na mysli čas, mám na mysli něco, totiž ono ir, co je mým vlastnictvím, co mám k dispozici. V tomto užším smyslu čas není kategorií portugalského jazyka, jako jí je v jazyce anglickém. V portugalštině mám budoucnost, tak jako mám sílu, zdraví nebo peníze. Jestliže si této skutečnosti, že v portugalštině chybí kategorie času, nejsem vědom, může za to archaičnost slovesa haver, které v sobě tají význam ter [(mít)]. Tento význam vystoupí teprve díky fenomenologické analýze, jak zde byla načrtnuta.
Tato analýza by však byla neúplná, kdybychom nevzali v úvahu jiný aspekt slovesa haver, a to vedlejší význam povinnosti. Hei der = devo ir [(musím jít)]. V této prazvláštní a těžko analyzovatelné konstrukci se ir prezentuje jako nějaká amorfní substance, na níž mám podíl, účast. Při fenomenologické analýze této vazby vyjdou patrně najevo jisté aspekty portugalského futura, které se blíží anglickému shall, aniž s ním však splývají. Srovnej hei de ir s anglickým I have to go. Avšak v této kapitole, která je pouhým úvodem do analytického studia podobných fenoménů, nelze bohužel daný argument dále rozvíjet.
Teď už bude zřejmější, proč je portugalština nespokojena se svým pojmem budoucnosti. Jinými slovy, zřetelněji se ukáže základní důvod toho, že se irei mění na vouir. Portugalský jazyk si vytváří svou kategorii času, a proto si vytváří nové pomocné sloveso, sloveso ir. Tato autentická revoluce v ontologické struktuře portugalštiny je pěknou ilustrací tvůrčí síly jazyka. Sloveso ir znamená změnu pozice a má co činit s místem. Podíváme-li se znovu na aristotelské kategorie, zjišťujeme, že existují dvě akcidentální kategorie, které, jak se zdá, zahrnuje význam slovesa ir: pozice a místo. Což je, zdá se mi, důkazem toho, že ontologii řeckého jazyka nelze aplikovat na moderní portugalské myšlení. Sloveso ir jako pomocné sloveso v sobě spojuje celkem tři aristotelské kategorie, jak je vidět na těchto příkladech: vou devagar [(jdu pomalu)] = pozice, vou para casa [(jdu domů)] = místo, vou escrever [(budu psát)] = čas. Jde tu o nové vidění skutečnosti, jehož výsledek lze pozorovat, matematicky zformulovaný, v současné fyzice. Srovnej význam portugalského ir s Einsteinovým časoprostorem a s Heisenbergovým principem neurčitosti. Portugalština spolu se sesterskou francouzštinou a španělštinou představují půdu, z níž vzešla revoluce v pojetí času a prostoru, uskutečněná moderní fyzikou. Myslím, že analýza francouzské filosofie by odhalila, jaký vliv mělo je vais aller na rozvoj současné matematiky a fyziky.
Když se nyní podíváme na češtinu, tedy na jazyk patřící ke druhé, satemové větvi indoevropských jazyků, musíme konstatovat brutální fakt: futurum v tom smyslu, jak mu rozumíme, zde prostě neexistuje. Je tu, pravda, velký počet tvarů, jimiž mohu přeložit portugalské irei, ale tvary ty nejsou vzájemně ekvivalentní. Pokusím se alespoň naznačit, co by v češtině mohlo přibližně plnit úlohu portugalského futura. V některých případech lze irei přeložit jako budu chodit, například ve větě [para oano irei a escola = napřesrok budu chodit do školy]. To je jediná gramatická forma, v níž se dá česky myslet budoucnost, význam tohoto futura je však značně omezený. Například věta [irei asua casa esta noite] by česky zněla [přijdu k vám dnes večer]. Přijdu je gramaticky prezens, který dostává neurčitě budoucí význam díky předponě při-. (14) Čeština má celou řadu předpon, které vytvářejí jakýsi náznak budoucnosti, zároveň však radikálně mění význam slovesa. V uvedeném příkladě přijdu neznamená vlastně irei, ale chegarei. Podobně: najdu (přibližně encontrarei), vyjdu (přibližně sairei) atd. Nuže, jak tedy přeložit význam [portugalského] irei? Nejvíce se mu snad blíží tvar půjdu (přibližně seguirei) , tak se také normálně překládá. Ale pozor, není tomu tak, že by předpona po obecně nesla význam budoucnosti. V případě slovesa píši (= escrevo) bude nejbližším překladem [portugalského futura] escreverei nikoli popíši ([což by odpovídalo portugalskému] descreverei), nýbrž napíši. Prefixy zkrátka mění význam slovesa způsobem, který se musí jevit záludným v očích toho, kdo není důvěrně obeznámen s nějakým slovanským jazykem. Poznamenejme ještě, že užívání předpon ponechává mluvčímu značnou volnost ve vytváření vlastních, individuálních kombinací na základě známého významu předpony a slovesa. Tato variabilita prefixů je jedním ze zdrojů bohatosti, krásy a pružnosti slovanských jazyků.
Co můžeme vyvodit z tohoto zběžného pohledu na tvoření futura v češtině? Distinkce mezi přítomností a budoucností zde není gramaticky jasně ustavena. Existuje jedno nepochybné futurum, tvořené pomocí slovesa [být], ale toto futurum zahrnuje pouze malou část futura portugalského; označuje takříkajíc krajní budoucnost. Zbývající oblast portugalského futura pokrývá čeština prezentními tvary s rozličnými předponami. Slovanský duch klouže neznatelně a postupně od přítomnosti do budoucnosti. Pouze krajní futurum, ono daleké budu psát, je ve slovanském myšlení skutečně vnímáno jako budoucnost. Zítra napíši dopis (= amanh? escreverei uma carta) se pociťuje víc jako přítomnost než jako budoucnost. Pojem času je tudíž v češtině radikálně odlišný a těžko srovnatelný s tím, jak pojímá čas portugalština. Doufám, že jsem o tomto českém pojmu podal alespoň vágní představu, neboť formulovat jej v portugalštině je nemožné.
Čeština má jako jediný ze čtyř jazyků, které zde srovnáváme, autentické futurum od slovesa být. Serei, I shall be a ich werde sein jsou tvary složené, a uchovávají proto ve svém významu jakousi příchuť pomocného slovesa. Budu je tvar jednoduchý, strukturálně srovnatelný s portugalským tvarem fui [(byl jsem)]. Čeština tedy jako jediný ze čtyř srovnávaných jazyků pojímá bytí v budoucnosti jako ontologicky oddělené od bytí v přítomnosti. Bytí přítomné a bytí budoucí jsou pro ni dvě rozdílné skutečnosti. Ontologickou propast, jež odděluje tyto dvě skutečnosti, se jazyk snaží překlenout slovesnými odvozeninami za použití rozmanitých předpon. Přítomnost a budoucnost jsou dvě krajnosti a prostor mezi nimi vyplňuje nejistá skutečnost slovesných tvarů předponových.
Fenomenologická analýza jazyka bude muset zkoumat všechny formy času ve všech jazycích a brát přitom v úvahu i odpovídající mechanismy v těch jazycích, které gramatický čas neznají. Pro účely této práce však postačí srovnání uvedených čtyř forem budoucnosti. Srovnávané jazyky jsou si podobné, patří všechny do rodiny indoevropských jazyků. Neustále se překládá z jednoho do druhého, existuje mezi nimi důvěrné soužití. Nicméně, analýza podniknutá na předchozích stránkách ukazuje, že to, co nazýváme časem, je vždy důsledek struktury daného jazyka; podle toho, jak se od sebe liší tyto čtyři struktury, liší se pojem času v tom kterém jazyce. Tento rozdíl je v mnoha kontextech prakticky zanedbatelný a na tom právě stojí možnost překladu. Běží však o rozdíl podstatný a jeho studium může napomoci pochopení toho, jak funguje myšlení. Můžeme tedy uzavřít: ontologická struktura čtyř srovnávaných jazyků (a pravděpodobně všech flexivních jazyků) produkuje význam času a tento význam se pozměňuje, spolu s příslušnou strukturou, od jazyka k jazyku. Čas tedy není kategorie poznání ani forma nazírání (Kantova Anschauungsform), a tím méně kategorie skutečnosti, jak nám namlouvají tradiční filosofie, nýbrž variabilní forma gramatická, jež utváří naše myšlenky (věty) podle toho, v kterém jazyce právě myslíme.
11) Co do významu a gramatické funkce jde o analogii francouzského výrazu il y a.
12) 3. os. sg. slovesa ter nahrazuje (v neosobním užití) tvar há zvláště v hovorové portugalštině brazilské.
13) Srov. franc. je ferai = je vais faire
14) Autor zjevně přehlíží úlohu, kterou zde hraje kategorie slovesného vidu: majíť futurální význam prezentní tvary všech sloves dokonavých – z nichž ovšem velkou většinu tvoří právě slovesa s předponou, ať už prostě vidovou (hynu – zahynu), nebo lexikálně zatíženou (význam slovesa se pak modifikuje: vedu -zavedu, odvedu, přivedu atd.). Pro zajímavost budiž nicméně připomenuto, že v jisté vývojové fázi staré češtiny (než se plně rozvinul vidový systém) se k vyjádření budoucnosti vskutku užívalo také některých prefixů, zejména prefixu po-. Svědectví o tom dodnes podává nevelká skupina sloves nedokonavých (zpravidla jde o slovesa pohybu nebo významu podobného), u nichž se ve futuru místo tvarů opisných (nebo v konkurenci s nimi) vyskytují syntetické tvary předponové, jako např. poletím, poběžím, povezu, ponesu, porostu, pojedu – a ovšem také půjdu. Běží tedy u nedokonavého půjdu o archaicky tvořené futurum (na rozdíl třeba od dokonavého přijdu, což Flusser nerozlišuje), které odpovídá portugalskému irei stejně dobře jako opisné futurum od iterativního slovesa chodit; jiná věc je, jaké prostředky by k výslovnému vyjádření této iterativnosti musela použít portugalština. Aproximace pomocí seguirei, kterou nabízí Flusser, by mohla být zavádějící, neboť sloveso seguir, se základním významem „(ná)sledovat“, může jen okrajově znamenat též „jít/jet někam, cestovat, pokračovat v cestě“ apod. –
Vzhledem k závěrům, které Flusser vyvozuje ze způsobu tvoření futura v různých jazycích, nebude snad od věci připomenout také skutečnost, že v češtině, dříve než se definitivně ustálilo (gramatikalizovalo) nedokonavé futurum tvořené spojením budu + infinitiv, vyskytovaly se i jiné opisné tvary, a to s modálními
slovesy chtíti a míti (chcu volati, jmám volati); podobně německému werden v této funkci zpočátku konkurovalo sollen a wollen (odpovídající slovesům shall a will, pro něž se rozhodla angličtina). Výsledné řešení ovlivnily rozdílné systémové předpoklady v jednotlivých jazycích.
kapitola z knih yJazyk a skutečnost (portugalský orig. 1963, český překlad 2005 nakl. TRIADA přeložil a poznámkami opatřil Karel Palek
