reakce na kapitolu o kauzalitě u Viléma Flussera

od Borka

Protože neumím všechny jazyky na světě, a to asi neumí nikdo je jich skoro 7000, tak nemohu posoudit vše. Co mohu posoudit, jsou tři jazyky, kterými mluvím teď, a dva další, které jsem kdysi používal. I tady je ale problém všechny tyto jazyky patří do jedné veliké skupiny jazyků,tedy do skupiny indoevropských jazyků. Mají tedy ten samý základ.

Kdysi jsem velmi zkritizoval kantory češtiny a cizích jazyků na českých školách, kteří tvrdili, že to, co umí čeština neumí jiný jazyk. Omyl. Sice skutečně existují linkvistické systémy, které se jazyk od jazyka tak liší, že v tom druhém je nelze vůbec použít. ALE, je tady jedno veliké ale. Jsme lidi a žijeme v Evropě v přibližně stejném informačním okolí, máme tedy velmi podobný základ myšlení a ten se zobrazuje tím, že máme i stejné základy v jazycích. Ale máme i rozdíly, protože se každá jazyková skupina vyvíjela poněkud trochu odlišně.

Všechny jazyky, které znám umí dvojsmyslnosti. Jen jsou jiné, protože vezmeme-li jazyk jako kód, kódovací systém, pak některý kód jistou kombinaci povolí a jiný nepovolí, ale zase povolí jinou. Proto jsou některé vtipy naprosto nepřeložitelné, pakliže bazírují na dvojvýznamu jednoho slova, pakliže onen druhý jazyk tento dvojvýznam v daném slově nemá. Pak prostě danou pointu nelze vykonstruovat. Daný jazyk to nepovolí, protože k tomu nemá nástroj. A naopak.

A tak je všem indoevropským jazykům, které znám, vlastní jeden rys. Všechny tyto jazyky, včetně češtiny, mají následující základní strukturu věty: KDO DĚLÁ CO. V češtině je to těžko rozeznatelné, protože čeština má spousty dalších vyšších gramatických pravidel a možností a tak toto základní pravidlo není vidět, jen po důkladné analýze. To samé i  v ruštině, kdy se vynechává sloveso „být“ v přítomném čase úplně.

Dalším krásným příkladem je Elfriede Jelinek a jediná překladatelka v Čechách, která si troufne tuto rakouskou spisovatelku s Nobelovou cenou překládat. A sama říká, že někdy potřebuje i měsíc či déle na to, aby přeložila jednu větu či myšlenku tak, aby to odpovídalo v emoční rovině tomu, co psala autorka. A tohle je ten hlavní problém.

Jsme lidé a máme emoce, ale každý jazykový kód má jiné nástroje, jak tyto emoce verbalizovat. A v tom je ten problém. Jak emoce zakódované v jednom jazykovém kódu převést do jiného jazykového kódu tak, aby tam ale ta hlavní myšlenka a emoce zůstaly a nebyly pozměněny. A to bývá velmi často velmi velký problém. Já se snažím všem mým žákům cizích jazyků dostat do hlavy, že je třeba jazyk „cítit“. Tedy na úrovni emoční a ne na úrovni turisticko-překladatelské. Je sice fakt, že úroveň znalosti cizího jazyka, které říkám turisticko-překladatelská, je užitečná do jisté míry a šetří energii a čas. Ale je nepoužitelná pro hlubší pochopení cizích jazyků. Je použitelná pouze pro relativně primitivní dorozumění o faktických věcech a faktických problémech.

A teď něco málo k oné kapitole  a pojednání o kauzalitě v jazycích. Všechny jazyky, které znám tuto kauzalitu mají, ale jinak ji vyjadřují. Neumím portugalsky, takže tento jazyk zde musím vynechat. Kázal bych bludy. Ale německy a česky umím poměrně dobře.

Takže německé wegen des Regens a dank dem Regen. Oba dva výrazy vyjadřují kauzalitu. Wegen spíše vyjadřuje kauzalitu negativní a dank kauzalitu pozitivní. Ostatně stejně jako v češtině. České kvůli většinou vyjadřuje kauzalitu negativní a slovo díky vyjadřuje kauzalitu pozitivní.

Kvůli tobě jsem zapomněl klíče. Díky tobě jsem udělal zkoušku.

Lze říci i Díky tobě jsme zapomněl klíče. Pak to ale vyjadřuje pozitivní kauzalitu, tedy že jsem rád, že jsem ty klíče zapomněl. Nebo je to myšleno ironicky, tedy pozitivním vyjádřením vyjádřena negativita.

Věta: Kvůli tobě jsem udělal zkoušku -  mi připadá nečeská, zatímco věta: Kvůli tobě jsem neudělal zkoušku – mi zní velmi dobře.

Otázka používání slova skrz, je skutečně někdy problematické, já někdy používám slovo skrzevá, když chci nějak přesněji vyjádřit německé durch.

Kauzalita v žádném případ není jen linkvistická hříčka. Ba právě naopak. Jde jen o to, že různé jazyky vyjadřují jisté kauzality jinak, protože jinak nemohou – DÍKY – své odlišné kódovací struktuře a možnostem. Tyto možnosti jsou předdefinovány oním kódem. Jeden jazyk, jeden kód,  vyjadřuje jistou kauzalitu jistým způsobem, jiný jazyk jinak, ale vždy v onom SKLEPĚ, vyjadřují stejné či přinejmenším podobné emoce a vztahy.

Uvědomme si, že lze myslet i beze slov, jen cítit, a jak je někdy velmi obtížné některé myšlenky verbalizovat, tedy vyjádřit pomocí jazyka. Jazyk je nadstavba, pod jazykem leží základ. A tak kauzalita je  jen slovo, které popisuje jistý druh vztahu dvou subjektů. Ale ten vztah tam je, i když na to nebudeme mít slovo. Ale, když si všimneme tohoto vztahu, budeme pro něj hledat slovo, abychom se o tomto jevu mohli bavit.

K dalšímu pochopení podstaty jazyků doporučuji přednášku Profesora Everetta, který studoval jazyk skupiny zvané PIRAHA. Podle jeho slov, mají asi 16 kategorií sloves a asi 16 přípon a předpon, které například říkají jestli jsem danou věc viděl sám, jestli mi to někdo říkal, jestli jsem to jen slyšel a tak podobně. Dále například různé orientační systémy, kdy lidé PIRAHA nevztahují orientaci k sobě ale k řece, vše je jen „po proudu řeky“ či „proti proudu řeky“ i moje ruka. Zatímco mi máme pravou a levou ruku, tedy vztahujeme k sobě. Vezměte si orientaci v Americe, kdy je to většinou podle světových stran. Dále vezměte do úvahy orientaci lidí mluvících sanskrtem, kdy psychologické pokusy dokázali, že lidé hovořící sanskrtem mají podstatně lepší orientaci podle světových stran ale ne jen 4, tedy sever, jih , západ a východ ale 8, tedy i jihovýchod a tak podobně.