Pavel Turnovský

Abychom si ujasnili hned na začátku o co půjde, musíme si definovat některé pojmy. Jako první to bude pojem avantgardy. Avantgardu můžeme vymezit nejen z hlediska dějin umění, ale také z hlediska astrologie.

Jestliže avantgardou míníme tu část uměleckých hnutí, která navázala na impresionismus, pak můžeme říci, že byla nedílnou součástí předchozího stosedmdesátidvouletého uransko- neptunského cyklu, který začal v roce 1821 a skončil v roce 1993, cyklu, který bez uzardění můžeme nazvat cyklem romantického materialismu.Tento cyklus začal za vrcholného romantismu. Těsně před první, divergentní kvadraturou (90°– symbol rázného činu, kterým se oddělujeme od minulosti) mezi Uranem a Neptunem (1868 – 1870) došlo ke skandálu kolem Manetovy účasti na pařížském Salónu (Snídaně v trávě, Hudba v Tuileriích, 1863) a po ní ke skupinovému vystoupení impresionistů v roce 1874.

Vrcholem avantgardního hnutí je bezpochyby kubismus, který rezignoval na jakýkoli vztah mezi výtvarným znakem a realitou, a dovršil tak objektivně vývoj přechodu od vnějšího modelu k modelu vnitřnímu. Zjednodušeně řečeno od zobrazování vnější reality k zobrazování reality vnitřní. Vznik kubismu byl iniciován výstavami posledních Cézannových prací a černošských plastik v letech 1905 – 1906, za dlouhodobé opozice (180° – symbol objektivního projevení základního tématu aktuálního cyklu) mezi Uranem a Neptunem, která se odehrála v letech 1906 – 1910. Ve stejné době vznikl i futurismus a nám tato dvě hnutí ukazují dva různé přístupy k symbolice Uranu, Neptunu a Pluta. Nikdo nemůže podezírat kubisty z toho, že by kdy přitakali válce. Futuristy ano.

Druhá, konvergentní kvadratura (270° – krize vědomí) v letech 1954 – 1956 znamenala pro avantgardu uznání a etablování. Ve svobodném světě se její obrazy a sochy začaly objevovat na stěnách bankovních domů a vládních institucí, avantgarda je plně přijata, což znamená její konec a místo jejích postupů nastupuje návrat ke klasicismu, jaký jsme viděli třeba u Stravinského ve dvacátých a třicátých letech, a navázání na studenou abstrakci skupiny De Stijl. V komunisty ovládnutých zemích se socialistický realismus násilně vrací k akademické realistické malbě jako vystřižené z doby první, divergentní uransko-neptunské kvadratury.

Druhým termínem, který se nachází v titulu naší přednášky, je mýtus. Nový mýtus. Mohli byste mít pocit, že před vás předstupuje zase nějaký další šílenec, který vám bude vykládat své zmatené představy o mýtech. Mohli byste dokonce oprávněně namítat, že je přemýtizováno. Otevřete-li kdejakou knihu o astrologii, psychologii a o kdovíčem jiném, všude se to hemží mýty. Prožíváme v podstatě inflaci mýtu. Tentokrát však nepůjde o mýty, ale spíše o postoje k nim. Od doby, kdy Dane Rudhyar vydal svoji poslední astrologickou publikaci Astrologie transformace. Mnohoúrovňový přístup. (Astrology of Transformation. Multilevel Approach. Wheaton 1980), víme, že lidské potřeby a jim odpovídající astrologický symbolismus fungují na čtyřech rozdílných úrovních, které se částečně překrývají a prostupují. V první řadě se jedná o úroveň biologickou, na níž operujeme naprosto všichni. Druhá úroveň je společensko-kulturní, na níž fungují různá společenství, národy a státy, ale i nadnárodní korporace a také společenské, kulturní a náboženské a vědecké organizace. Třetí úroveň je individuální. A tady u určitých lidí, kteří se setkali s něčím cizím, tajemným, exotickým, co je postavilo mimo jejich společenství, dochází k potřebě nové interpretace starých mýtů, které jim už nejsou správným návodem jak řešit novou situaci, protože jsou to mýty vyvanulé, zastaralé, patřící dávno minulým kulturám a civilizacím, civilizacím, se kterými nesdílíme společnou hierarchii hodnot. Zda je to dobře, nebo špatně, to je jiná otázka, ale náš hodnotový systém je jiný a z toho je třeba vycházet. Na této úrovni však dochází k individualizaci dosavadního příslušníka společenství. Čtvrtá úroveň je pak transpersonální, která však nemá nic společného s transpersonální psychologií Charlese T. Tarta, Stanislava Grofa a jejich následovníků. Na tuto úroveň se však dostanou opravdu jen výjimky, jde tedy spíš o zápas o tuto úroveň, při němž vyvstává potřeba formulovat úplně nový všelidský kosmický mýtus, který má posílit možnost napojení na vyšší nadlidské operativní celky a jejich působení skrze rozvinutou osobnost k inspiraci ostatních příslušníků lidského rodu.

Z toho, co jsem zde uvedl, vyplývá, že avantgardní hnutí spadají svojí podstatou, svým bořením starých a snahou o tvorbu mýtů nových, na úroveň třetí a v některých svých představitelích k pokusům o dobytí úrovně čtvrté. A byl to zvláště surrealismus a jeho předchůdci Alfred Jarry a Comte de Lautréamont, kteří ukázali na nebezpečí zneužití některých mýtických symbolických postav. Nejen ve třicátých a čtyřicátých letech, ale i dnes vidíme zosobnění těchto postav běhat po světě. Otec Ubu vstal z mrtvých. Dnes má jméno Žirinovskij. Pro nás, kteří pracujeme v intencích humanistické a transpersonální astrologie, je Žirinovského nativní horoskop velmi zajímavým příkladem, který usvědčuje tradiční astrology z mylné interpretace některých prvků. V této nativitě naleznete Velký vzdušný trigon tvořený Lunou, Jupiterem a Uranem, konfiguraci, kterou tradiční astrolog vidí rád jako blahodárnou. Já však vidím v tomto velkém trigonu panděro velkého Otce Ubu, břich plný větrů a hubu plnou žvástů.

Vraťme se však do minulosti. Jednou ze základních postav našeho tématu je Guillaume Apollinaire, jehož nativitu máte před sebou ({obr.1}). Básník, který má nativitu velice zajímavou z tvarového hlediska. Tento tvar jsme nikde nenašli popsán, a tak ho náš kolega Ivan Maňásek nazval „Motýl“. V nativitě nacházíme vlastně jen dva shluky planet, pokud nepočítáme Merkura-Prométea, vycházejícího ve dvanáctém domu nad horizont. První stellium je situováno do prvního domu (Slunce, Uran, Venuše, Mars) v Panně, druhá skupina je tvořena Plutonem v desátém domu, Lunou, Chironem, Neptunem, Saturnem v domu devátém a Jupiterem na konci osmého domu, tedy v rozpětí čtyřiceti stupňů. Obě hnízda jsou spolu spojena sadou trinů a motivována vzájemně kvadraturami. Už sama o sobě je tato nativita velmi výmluvná a za chviličku uvidíme proč. Ale protože jsem zastáncem názoru, že žádný nativní horoskop není možné interpretovat sám o sobě, bez dalších souvislostí, ale jako proces, jsou zde zakresleny dva hlavní tranzity, které z Apollinaira „udělaly“ největšího básníka našeho století a zakladatele moderní poesie. Je to v první řadě opozice Urana s Plutonem začátkem století (1901 – 1902) a konečně opozice Urana s Neptunem v prvním desetiletí našeho století (1906 – 1910). Jak postupně procházeli Uran, Neptun a Pluto Apollinairovou nativitou, uzavírali s v ní situovanými planetami a dalšími prvky řadu sextilů, kvadratur a trinů a z motýlka se stal drak. Nativita je pochopitelně počítána pro místo narození, tedy pro Řím, a relokace byla provedena do Paříže, to jest tak, jako by se ve stejném univerzálním čase Apollinaire narodil v Paříži. Z technických důvodů ještě musím upozornit, že používám jen Campanův systém domů, který díky svému spojení se zenitem je pro transformační (humanistickou a transpersonální) astrologií zcela přirozený z filosofických i praktických hledisek.

Přistupme však k velice stručné interpretaci nativity. Apollinaire sám byl velkým znalcem esoterních publikací a jistě znal i astrologii. Když otevřeme jeho báseň, která se původně nazývala Řád a dobrodružství a kterou známe později jako Sličnou rusovlásku, můžeme identifikovat naprosto přesně některé verše s některými prvky horoskopu.

Zde stojím přede všemi člověk zralého rozumu – Slunce ve znamení Panny

Jenž poznal život a ze smrti všechno co živý může znát – Jupiter v osmém domu

Okusil strasti a radosti lásky – Venuše v konjunkci s Martem v prvním domu s aspekty k planetám devátém a desátém domu (Saturn, Luna, Pluto, Neptun)

Někdy dokázal prosadit svoje myšlenky – vycházející Slunce a Merkur Epiméteus ve Lvu

Zná několik řečí / Nemálo cestoval – plný devátý dům ...

Soudím ten odvěký svár tradice a vynálezu (invention) / Řádu a Dobrodružství – tady přichází ten zásadní okamžik: horizont, tedy spojnice ascendentu s descendentem, prochází Lvem – dobrodružství a Vodnářem – invence, nezávislá tvorba, stellium čtyř planet v prvním domu a Panně – rozum, Saturnův trinus na Slunce – řád, konjunkce Slunce s Uranem – opět dobrodružství. Tím ovšem není svár astrologicky vyčerpán. Následují však dlouhé strofy, které mluví o devátém a osmém domu – třetí sloka – zejména: Chceme vám darovat nesmírné oblasti podivuhodné (devátý dům) Kde kvetoucí tajemství se vzdává každému kdo je chce utrhnout (osmý dům) Planou tam nové ohně a barvy nikdy nevídané – Luna, Chiron, Neptun poblíž Media Coeli a Pluto, které kvadraturou na Slunce dodávající básníkovi odvahu na cestu, ze které nemusí být návratu. Mohli bychom postupovat dál, ale přejděme k nejkrásnější pasáži básně, která nás do dnešního dne dojímá. Přichází léto období rozpoutané (Lev) Umřela mladost umřel i jarní den (letní znamení) Ó Slunce je čas Rozumu jenž plane (ascendent a Merkur- Prométeus ve Lvu a vzývání vycházejícího Slunce) Jsem připraven / jít vždycky za vznosným tvarem něhy a lásky / Jenž Rozum na sebe vzal abych ho miloval / Přichází a silou magnetu mě táhne / Má tvářnost půvabné / Rozkošné rusovlásky.

Podívejme se však i na tranzity, solární revoluce a lunární fáze v nejdůležitějších okamžicích básníkova života. (Další technická poznámka. Protože nepracujeme na čistě biologické úrovni, nepoužíváme tradiční způsob výpočtu solární revoluce, ale tzv. Transolární revoluci, u níž opravujeme pozici Slunce o precesi nahromaděnou mezi narozením a obdobím, které zkoumáme. To znamená, že Slunce se do stejného postavení vůči hvězdám dostane každý rok o něco později, což za 72 let činí celý 1°, což je proti tradičnímu výpočtu obrovský rozdíl jednoho dne.)

Na {obrázku č. 2} vidíme demitransolární revoluci, půlroční horoskop Apollinairův předtím, než navštívil Prahu, aby pak o ní mohl později mluvit ve své básni Pásmo. Protože se jedná o Prahu, je tento horoskop také do Prahy situován. V pololetním horoskopu vychází nad obzor Uran a současně s ním na opačné straně zapadají Neptun s Plutonem. Luna je právě v úplňku, což je symbolem vyvrcholení této fáze vývoje a obrovské radikální proměny, kterou básník na této cestě prožil. Apollinaire spatřil v katedrále sv. Víta svoji podobu v jednom z achátů. Tímto pohledem byl hluboce zasažen. Pohled do své vlastní tváře známe z různých esoterních, zasvěcovacích a reintegračních systémů jako pohled do zrcadla, které nezrcadlí, ale ukazuje ve správné prostorové orientaci. Tento pohled snese málokdo, ale kdo ho přežije, vstupuje do další fáze svého duchovního vývoje. Silně postavené transpersonální planety Uran, Neptun a Pluto a jejich tranzity vůči nativitě, stejně jako tranzity hlavních os demitransolární revoluce a úplňku v ní naznačují zahájení procesu transformace Apollinairovy rozvíjející se osobnosti.

Další roční-transolární horoskop ({obr. 3}) je počítán pro rok, kdy Apollinairovi vyšla básnická sbírka Alkoholy původně nazvaná Kořalky, v níž je báseň Pásmo poprvé publikována. Pozice Slunce je opravena přibližně o +27', výpočet je proveden pro Paříž. Velká kvadratura tvořená Sluncem, Lunou, Merkurem, Chironem, Jupiterem a Saturnem je přes formujícího Saturna propojena s Velkým trigonem, téměř Drakem naznačeným dále Uranem, Martem a Neptunem. Vložen do nativity, spojuje tento transolár oba horoskopy do bohatého, inspirativního geometricky výrazně členěného obrazce, naznačujícího další básníkův přerod. Poloha lunárních uzlů na horizontu jen potvrzuje přítomnost vysoce inspirativních sil z lunární a nadlunární oblasti.

Poslední Apollinairův horoskop ({obr. 4}) je lunisolár, měsíční horoskop počítaný pro stejnou fázi mezi Lunou a Sluncem jako v nativitě. Humanistická astrologie používá osm základních fází Luny zejména v sekundárních direkcích, kde jeden den symbolizuje jeden rok života. Tuto techniku můžeme používat i pro jednoměsíční horoskopy, které trvají 29,5 dne. Byla použita slovenským astrologem a gynekologem dr. Eugenem Jonášem k hledání plodných dnů u žen. Co jsou to ale plodné dny, nebo možnost početí? Je to možnost naprosté, dokonalé transformace. Česky také říkáme těhotenství jiný stav. A tuto techniku, lunisolární revoluci používáme v transformační astrologii zejména pro transpersonální úroveň. Před časem si jeden astrolog stěžoval na stránkách časopisu Gemma na to, že když si dělal horoskopy světců, nenalezl v nich astrologickými pomůckami možnost dosažení osvícení. Není divu, neboť použil pouze klasické, tradiční metody. Kdyby použil tuto metodu, ono osvícení by tam mohl, neříkám však, že musel, naleznout, jak uvidíme za okamžik u Ladislava Klímy. Ale zpět k Apollinairovi. Pařížský pobyt v listopadu roku 1917 je pro něho velmi důležitým obdobím. Je to měsíc, kdy psal svoje zásadní dílo, kvůli němuž o Apollinairovi také mluvíme, jmenovalo se Nový duch a básníci a v jednom místě v něm říká:

„I kdyby bylo pravda, že není nic nového pod sluncem, nemůže se nový duch spokojit s tím, aby se nešlo hlouběji a dál ve všem, co není nové pod sluncem.“ Dál pokračuje: „Nové však opravdu existuje, aniž je samo o sobě pokrokem. Ten je cele v překvapení. I nový duch je v překvapení. To je právě na něm to nejživější, nejnovější. Překvapení je nová veliká vzpruha. A překvapením, velkým významem, který mu přikládá, liší se nový duch od všech uměleckých a literárních hnutí, která mu předcházela. Tady se odpoutává ode všech a náleží beze zbytku naší době.“

Vidíme tedy horoskop lunární fáze pro měsíc, ve kterém Apollinaire pracoval na svém zásadním teoretickém díle. Luna je přesně v Mediu Coeli, a kopíruje tak svoji nativní pozici. Vidíme opět vrcholnou inspiraci, dokonalé napojení na sféru, na úroveň, která je nad námi, která je sice naším stropem, ale pro toho, kdo je nad námi součástí vyšších operativních celků, je pouze podlahou. Je to ovšem také závěr Apollinairova života, a proto tam kromě opozice Saturna s Uranem vidíme nejen nový duch, ale i umírající konjunkci Saturna s Neptunem, symbolizující o něco pozdější básníkovu smrt.

Opouštíme Apollinaira v okamžiku jeho vrcholné inspirace a podíváme se do Čech na jednoho z velmi zajímavých filosofů, na {Ladislava Klímu}. Klíma byl velice zvláštní člověk, a má tedy i velmi zvláštní nativitu. Buřič a nezávislý myslitel je tu představován konjunkcí Slunce, Urana a Marta na rozhraní mezi Lvem a Pannou (sfinga) poblíž vertexu, geografického západu, v konjunkci s hvězdou Regulus (král filosofů). Velký zemský trigon je tu doplněn téměř sextilem mezi Saturnem a Plutonem na zemského draka. Tradiční astrologie nebo tradiční interpretační postupy by pravděpodobně spatřovaly v tomto člověku hlubokého materialistu, ale nebylo by většího omylu. Klíma byl člověk zcela nepraktický, který až na dvě výjimky neměl nikdy občanské zaměstnání. Dědictví, které měl po své matce, velice šetrně – tady je ta země – rozpočítal, aby mohl žít co nejdéle úplně nezávisle a věnovat se své oblíbené filosofii. Filosofii možná inspirované Schopenhauerem, možná napájené z pramenů Nietschových, ale filosofii naprosto a plně idealistické. Klíma sám sebe charakterisoval jako praktického filosofa, což lze identifikovat se zemským trigonem, stejně jako zjištění badatele Karla Bodláka, že u Klímy jde o hledání „nadjistoty“. Retrográdní Jupiter, vůdčí planeta horoskopu v tomto zvratu zemských vlastností také hraje vedoucí roli. Vrcholného životního poznání dosáhl Klíma v jednom okamžiku (pátek 13. srpna 1909) za opozice Urana s Neptunem, opozice, která dlouhé roky přecházela přes Klímův ascendent a descendent a o níž jsme mluvili před chvílí. Tato pozice z počátku našeho století „učinila“ z Klímy někoho úplně jiného a Klíma sám k tomu okamžiku poznamenává, že došel k „nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě v podstatě vskutku a cele a plně Deus, Creator omnium! Již zde v podstatě jednat, jak On jedná v nejryzejším svém stavu! A spolu poznání, že cíl tento, pro každého dosavadního člověka non plus ultra šílenství, je zcela samozřejmý a dosažitelný ve smyslu mého apparentismu, existimismu..., – a ovšem egosolismu.“ Pro identifikaci a interpretaci této vrcholné životní zkušenosti, tohoto osvícení, jsem použil opět metody lunární fáze ({obr. 6}). Je to také jeden z důkazů, kterým potvrzuji své mínění, že této metody lze užívat na čtvrté, transpersonální úrovni. Devátý srpen 1909, 21 hodin 08 minut světového času v Praze spojuje přímo Neptuna v opozici s Uranem na tři obloukové minuty přesné v Mediu a Immum Coeli. Saturn doplňuje kvadraturami velké téčko, které se kryje s linií horizontu Klímovy nativity. Pro den osvícení 13. srpna jsem použil metody transolárního quotidienu, jednodenního horoskopu užívaného siderální školou Cyrila Fagana a Donalda Bradleye, adaptovaného na tropický zodiak. Horoskop se počítá pro okamžik, kdy vzdálenost mezi Sluncem a Mediem Coeli dosáhne v příslušný den stejné hodnoty jako při předchozí transolární revoluci ({obr. 7}). Vidíme, že za čtyři dny dorazila Luna do konjunkce s Neptunem a současně do opozice s Uranem a linie meridiánu, spojnice Media Coeli a Imma Coeli postoupla o 180° a vyměnila si pozice s meridiánem horoskopu lunární fáze a splynula s horizontem nativity, zatímco horizont transolárního quotidienu kopíruje linii vertex-antivertex z měsíčního horoskopu 9. srpna. Vztah mezi Lunou, Uranem a Neptunem je také příkladem, nebo důkazem pro tvrzení, že když se Luna, ať už v novoluní, úplňku, nebo kdykoli jindy dostane do konjunkce či opozice na transformační transpersonální planety Urana, Neptuna a Plutona, nadchází čas vhodný k učinění dalšího důležitého kroku v osobní transformaci.

Další osobností, kterou se zde budeme zabývat, byl francouzský filosof a básník André Breton, nejdůležitější postava celé avantgardy. K jeho nativitě ({obr. 8}) se pojí surrealistická legenda, která tvrdí, že Breton si změnil datum narození o jeden den tak, aby se narodil se Sluncem ve Vodnáři namísto v Rybách. Jestliže je tato legenda pravdivá, pak se André Breton stal velikým mágem, velikým zasvěcencem, protože se mu podařilo to, o čem snily celé generace okultních praktiků i teoretiků, kteří se trápili askezí, cvičením a zdokonalováním svého chatrného těla. Zdá se, že tato legendární nativita je pravdivá, ať již odpovídá opravdové době narození, nebo je dílem intelektualní kalkulace. Za svého života si totiž André Breton vysloužil přezdívku papež surrealismu, a když nahlédneme do tehdy všeobecně uznávané knihy anglického astrologa Alana Lea, zjistíme, že symbol, který se v ní váže ke stupni, na němž leží Luna této nativity, nese význam hierofant nového náboženství. Nás však na jeho nativitě zajímá nejvíc Jupiter stojící v Mediu Coeli, Jupiter, který svojí retrograditou –zdánlivě obráceným pohybem – slouží vyšším principům. Je to hvězda filosofů, arkán sedmnácté tarotové karty. Je to také hvězda, o níž píše Fulcanelli ve svém Tajemství katedrál, jehož první vydání měl mít Breton podle svědectví René Alleaua ve své knihovně.

Opět se podíváme na několik okamžiků z Bretonova života. Po pádu Paříže v roce 1940 uprchli surrealisté do Marseille, kde čekali na transport do USA. Aby se nenudili, vymysleli tam karetní hru, kterou nazvali Marseillská hra, v níž změnili dvorskou symboliku trumfů v tématiku nového mýtu. Najdeme tam symbolicky zpracované postavy Mága, Sigmunda Freuda, Pancho Villy, markýze de Sade, Lautréamonta a dalších předchůdců surrealismu. V roce 1941 přijíždí Breton do USA a spolu se svými kolegy dál pokračuje ve výzkumu nového mýtu, o jehož hledání je naše přednáška. Breton tehdy v předmluvě k třetímu manifestu surrealismu klade sám sobě otázku, do jaké míry si můžeme vybrat nebo dokonce přijmout a pak dokonce prosazovat nějaký mýtus přiměřený společnosti, kterou považujeme za žádoucí. To je otázka, jejíž řešení patří k přechodu mezi druhou a třetí (společensko- kulturní a individuální) nebo třetí a čtvrtou (individuální a transpersonální) úrovní našich potřeb a našeho přístupu k astrologickému symbolismu. Breton a jeho společníci se inspirovali tématem průzračných velikánů, jak o nich snil Novalis. Bretonova transolární revoluce ({obr. 9}) pro toto období ukazuje Lunu v Mediu Coeli jako opět vrcholnou inspiraci. Luna a Medium Coeli se dotýkají opozicí konjunkce Neptuna s Plutonem v Bretonově nativitě a horizont transoláru spojuje bod duchovní nativity se stupněm, na němž před Bretonovým narozením došlo k novoluní. Retrográdní tranzitující Pluto se nachází poblíž Jupitera a Media Coeli nativity, další symbol přímého vlivu transformačních hlubinných energií na jeho psychiku.

Dalším důležitým obdobím Bretonova života v emigraci byl měsíc, kdy pracoval na svém dalším zásadním díle, které se nazývá Arkán 17. Tento manifest začíná slovy: „Hvězda zaujímá znovu své výsostné místo mezi sedmi planetami okna, jehož záblesky slábnou, aby mu daly vyniknout jako nejčistší krystalizaci noci“. Užili jsme opět horoskop lunární fáze stejné jako v nativitě pro měsíc, v němž Breton formuloval tento spis ({obr. 10}) a vidíme, že všechny planety jsou tu svázány do tvaru, který známe pod názvem raneček. Jsou tu i některé motivační a činorodé aspekty, kvadratura Marsu s Uranem a básnicky inspirativní konjunkce Luny s Neptunem v kvadratuře na Saturna. Horizont aktuálního horoskopu se dotýká meridiánu nativity a Uran svým tranzitem rozezvučuje hlubiny neptunsko-plutonské konjunkce v osmém domu nativity. Nacházíme tu vztahy podobné těm z Apollinairova horoskopu. Slunce v konjunkci s Plutonem dává básníkovi-filosofovi sílu sestoupit do hlubin a vynést z nich zlato času. Slunce ve Lvu – umělecké prostředky, Venuše naznačuje hodnoty zakořeněné v hlubinách psychiky a sdílené se společníky, hodnoty, které by bylo záhodno předat celému světu. Planeta Merkur v konjunkci s Jupiterem bude samozřejmě symbolizovat ovlivňování mentality vysokými city a rozšiřování vědomí. Střed ranečku leží ve Lvu, v těsné blízkosti Plutona. Osmý stupeň znamení Lva je spojen s Prahou a André Breton často vzpomínal na svoji pražskou návštěvu a pokládal spojení Paříže a Prahy (podle jeho výroku magického hlavního města Evropy) za nesmírně důležité a velice inspirující.

Toto duchovní spojení Prahy a Paříže přineslo své plody už mnohokrát, naposledy však na podzim roku 1993, kdy za vrcholné konjunkce Urana s Neptunem, která zvěstovala postupný začátek nového uransko-neptunského cyklu, vyzval na své pražské přednášce francouzský historik hermetismu, alchymista a souputník surrealistů René Alleau k duchovní revoluci, kterou započal tím, že vyzval k odmítnutí dichotomie mezi materialismem a idealismem s tím, že materialismus vede k naprosté skepsi a idealismus k naprosté lehkověrnosti. Sledujíce, co se kolem nás děje, čemu všemu se dnes věří a jaké hodnoty a postoje se prosazují, nezbývá nám, než mu dát za pravdu a novou revolucí ducha bez odkladu vyvolat. Novoluní z 11. na 12. leden roku 1993 ({obr. 11}),  které se umístilo přímo v Hlubinách nebes Prahy v konjunkci s dalšími pěti planetami, nám dává šanci, že nastávající nový uransko-neptunský cyklus, o jehož tématu přestože nemáme zatím žádné představy, ale o jehož důležitosti pro další vývoj lidstva není pochyb, cyklus, jehož první plody můžeme zahlédnout tak za dvacet, třicet let, tedy tento cyklus budeme schopni poprvé vědomě ovlivňovat, a tak zdárně dovést v našich následovnících do šťastného konce.

Přednáška Pavla Turnovského přednesená na 1. Evropském astrologickém kongresu v Praze, 1994.