Loreta

Loreta před dvaceti lety: na Hradě, vzdáleném jenom několik set metrů, sídlí Gustáv Husák, z horních pater budovy ministerstva zahraničí, které stojí přímo naproti, šmírují loajální úředníci, před vraty chodí uniformovaní i tajní policisté. Na filosofické fakultě vládnou Marx s Leninem, astrologie neexistuje. A v loretánské věži chlapíci jako z jiného světa připravují spisy o Platónovi, literární studie o zakázaných autorech, svoje vlastní zakázané básnické sbírky nebo revoluci v astrologii

"Dodnes mívám loretánské sny. Opakovaně se mi zdá, že jsem na Loretě, snaží se tam dostat turisté a já je musím vyhnat ven. Turisté jsou velká škodná. To byl taky jediný rušivý bod v době mého působení na Loretě. Jinak ta léta považuju za jedno z nejlepších období ve svém životě," říkal mi astrolog Pavel Turnovský. Ten nastoupil jako loretánský hlídač v roce 1981. A doplnil tehdy řady hlídajících filosofů, literátů a básníků, kteří tu za normalizačního režimu vytvořili unikátní intelektuální oázu.

Hlídal tu například jeden z nejvýraznějších současných českých básníků, Ivan Wernisch, literární teoretik Vladimír Karfík, v devadesátých letech šéfredaktor Literárních novin, nebo jeho syn, dnes ředitel Ústavu filosofie a religionistiky na FF UK Filip Karfík. Byli to lidé s tehdejším režimem nekompatibilní, ale nebyli to zase žádní nadmíru aktivní disidenti. Jako vymezení jejich role tedy stačilo, že nesmějí pracovat v oboru a mohou hlídat jeden velký starý barokní kostel a poutní areál.

VESELÁ OÁZA

Hlídači obývali pokojík s kanapem vedle hlavní loretánské věže, v šuplíku měli uloženou pistoli, jíž se většinou trochu báli či štítili. Jejich úkoly nebyly náročné ani četné: museli natáhnout proslulou zvonkohru, která každou hodinu hraje mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe. Při velkém náporu turistů měli vypomoci průvodcům, několikrát za dobu služby obcházeli areál, dbali o to, aby vstupní brána zůstala po skončení návštěvní doby zavřená. Jinak měli čas na své spisy a básně. Podle složení hlídačů by se mohlo zdát, že atmosféra ve věži byla zasvěcena trochu suchému a ponuré mu bádání. Nebylo tomu tak vždy. Záliba v Platónovi se nevylučuje se smyslem pro humor, záliba v Hegelovi neznamená odpor k vínu. Málokdo z dnešních studentů FF UK asi ví, že Filip Karfík byl jedním z prvních, byť nepravidelných jevištních partnerů Jaroslava Duška.

Při vystoupení dokázal předvádět neuvěřitelné pohybové kreace, kdy každou končetinou pohyboval v jiném směru a rytmu. Jiný filosofující hlídač si dovolil ve věži pořádat i docela regulérní mejdany. Zasvěcené náročným diskusím a vínu ve stejné míře. I v tomto ohledu byla Loreta oázou. K tehdejším neoficiálním domácím filosofickým seminářům patřil zpravidla čaj a několik nepříliš dobrých sušenek. Odpovídající inspirace k luštění textů takového Edmunda Husserla. Pamatuji, že v Loretě jednou došlo k bitce, když argumenty už nestačily na podporu či vyvrácení Hegelova pojetí dobra. Nebyl to souboj tvrdý, filosofové přece jenom nejsou žádní bijci, ale bylo to osvěžující. A bylo to v Loretě. Ve velkém, starém, opuštěném domě, naplněném zvláštními zvuky, dozvuky legend a pocity docela spokojených ostrovanů, které odděluje od podivně zalidněné pevniny široký pás vnitřního světa.

SELANKA, DĚS A ŘEKOVÉ

Někteří z loretánských hlídačů hovoří o tajemné kryptě, do níž se ani oni sami neodvážili nikdy vstoupit. Podle legendy se totiž nikdo z krypty nemůže vrátit takový, jaký do ní vkročil. Buď v ní zmizí navždy, nebo vyjde změněný a zmatený. Pravda, říkalo se také, že někteří hlídači kryptu navštívili. Jiná loretánská legenda popisovala nepříliš originální strašení bezhlavého mnicha. A zcela běžně se prý hlídači setkávali se zvuky domácích loretánských duchů. Ti byli ale přátelští. "Žádnou strašidelnou atmosféru jsem v Loretě nezaznamenal. Samozřejmě, všechny legendy jsme podporovali, abychom měli klid. Přece jenom to na lidi působí. Ale třeba ta krypta, to je podle mě docela obyčejný světlík, o kterém se jenom neví, kam vede. Loreta, to byla především selanka. Možnost nerušeného soustředění na studium," tvrdí Pavel Turnovský .

"Po pravdě řečeno, Loreta sama o sobě mě nijak neuchvátila. Po stránce historické ani architektonické to žádná pecka není. Ale když jsem tam byl v noci sám a díval jsem se z věže, měl jsem někdy až pocit, že jsem vypadl do astrálu. Jednou jsem takhle docela zřetelně pod sebou viděl náměstí v jeho původní podobě, před tím, než prošlo všemi moderními přestavbami. Je tam taky vynikající akustika, zvuky se rozléhaly neuvěřitelně jasně a silně. Po čase jsme je už uměli bez problémů identifikovat. A nebyly to jenom zvuky zevnitř areálu - v nočním tichu bylo třeba slyšet, když někdo na Pohořelci přibouchl dvířka od auta. Také je ovšem pravda, že každý z nás tak jednou za rok zažil velice silný děsivý pocit. Už jsme s tím počítali a racionální vysvětlení pro to nemáme." Zatímco s iracionálním děsem se Turnovský vyrovnat dokázal, chování turistů mu vadit nepřestávalo. "Nejhorší byli Italové a Řekové, zvlášť po obědě, když v sobě už měli několik piv. Tehdy pivo stálo tři koruny a ta cena zřejmě v turistech podporovala bohorovný pocit boháčů, kteří navštívili chudou rozvojovou zemi. Podle toho se také chovali. A zdatně jim sekundovali čeští průvodci. Aby se zalíbili, dokázali si vymýšlet o historii Lorety nehorázné nesmysly. Bylo to trapné a nedůstojné. A myslím, že se to moc nezměnilo."

NESVATÍ POUTNÍCI

"Připojme se k zástupům lidí nejrůznějšího věku, stavu a společenského postavení, jež za bezmála čtyři století přišly do pražské Lorety, staňme se poutníky," vyzývají v turistickém průvodci po Loretě její současní správci - bratří kapucíni. Loreta je nepochybně jedno z nejproslulejších pražských poutních míst. Stavba byla zahájena v roce 1626 a navázala na rozmach loretánských poutních míst po celé Evropě. Duchovním i prostorovým středem takového poutního místa je Svatá Chýše. Podle katolické tradice stála původně Svatá Chýše v Nazaretu a právě v ní zvěstoval archanděl Gabriel Panně Marii, že počne z Ducha svatého, tady také žila svatá rodina po návratu z egyptského vyhnanství a Panna Maria tu žila až do Kristovy smrti. Svatá Chýše byla zničena v době křížových výprav, zbytky jejího zdiva však poutníci do Svaté země zachránili, naložili na lodě a převezli do Evropy. Nové místo nalezla chýše v italském Loretu.

Tak to jsou legendy, které dnes v Loretě podporují bratří kapucíni. A aby bylo poutníkům jasno, v jakém kulturním a historickém kontextu se v Praze nacházejí, nabízejí kapucíni ve svém průvodci pohled na pobělohorskou dobu: " Přestálý otevřený konflikt s nekatolíky, válečná léta a následná bouřlivá rekatolizace - všechny tyto okolnosti přinesly s sebou zdánlivý paradox: nevídaný rozvoj věd a umění. Po bitvě na Bílé hoře přijalo mnoho lidí katolickou víru jen z nutnosti podrobit se vítězi, tedy přijali ji jen navenek, a bylo proto třeba nasadit veškeré duchovní síly církve, aby se napomohlo také jejich vnitřnímu obrácení. Zásadní roli v tomto všeobecném úsilí o obnovu sehrály domácí misie."

LEGENDY, REŽIMY, LIDÉ

Kapucíni si v Loretě a vůbec v Čechách prožili své. Přišli na konci šestnáctého století a založili klášter na Hradčanech vedle pozdější Lorety. Nekatolíci je právě v lásce neměli, takže první období měli těžké. P ak se podíleli na pobělohorské normalizaci a řád se vzmohl. Postupně tu vzniklo více než dvacet kapucínských klášterů, ve druhé polovině osmnáctého století v zemi působilo téměř šest stovek kapucínských kněží. Jenže je čekala doba osvícenství a Josefovo tažení proti řádům. Z téhle rány se vzpamatovali až za první republiky. Nakrátko - nejprve Hitler činnost řádů omezil a pak ji komunistický režim zrušil zcela. Kapucíni putovali do lágrů nebo k oddílům PTP. Po roce 1989 některé své majetky restituovali, mezi nimi pražský klášter i s Loretou. Kapucínů je v Česku nyní 53. V mezidobí, na první pohled paradoxně, o Loretu docela dobře pečoval minulý režim - provedl zde re konstrukci i modernizaci, v nových prostorách vystavil loretánský poklad. Tedy jeho nerozkradenou a nepoztrácenou část.

Zřejmě někdy v době, kdy ve věži začali hlídat první nepohodlní filosofové, jsem jako žák základní školy absolvoval exkurzi do Lorety, kde nám průvodci mohli i prostřednictvím pokladu ukázat, jak rozmařile žila katolická církev, zatímco spolu s dalšími feudály vykořisťovala lid. A právě někdy v té době prosadila Hana Havránková, zaměstnankyně pražského muzea, pod něž Loreta spadala, že tady mohl vzniknout a nerušeně fungovat intelektuální kroužek hlídačů. Prošlo jí to. A tak se v Loretě usídlili ostrované, kteří o nějakých patnáct let později vtrhli zpátky do veřejného života. Vedle Svaté Chýše, tajemné krypty, bezhlavého mnicha, iracionálního děsu se tak začala formovat další loretánská legenda. Chápu, že kapucíni to vidí jinak, ale mně připadá neméně významná než ty původní.